Rád bych se podělil na následujících řádkách s vlastními zkušenosti, prožitky a navíc využil poznatky ze školy, která mi poskytla prostor k sebenahlížení a k sebereflexi, abych vám na vlastním příkladě ze života popsal, jaká asi byla má cesta ke gejství.
Už v mladším školním věku jsem si ve školce více hrával s holkami. Šlo-li o hru na maminku a na tatínka, dal jsem přednost roli tatínka, ale těžko posoudím, do jaké míry jsem tuto roli vnitřně přijmul za svou anebo ji přijmul v rámci „učení nápodobou“ tak, jakou roli společnost připisuje jednomu či druhému pohlaví. Na druhou stranu mně k tělu nepřirostla hra s panenkymi a s kočárkami. Pouze vím, jak jsem s mladším bráchou pálil panenky v krabicích na ohníčku a hrál jsem si s ním v rámci „učení nápodobou“ na známý film Skleněný peklo. Kočárek byl pro mne zase přepravním prostředkem na jablka a krmení pro králíky. Hračky, jako byly igráčci, vojáčci a autíčka, mi byly hodně blízké. Role mého táty zde nebyla také zanedbána. Za mého dětství táta pracoval u spojařů a jezdil nákladním autem, kterým nás vezl do práce, kde jsme s ním a s bráchou byl často i po celou pracovním dobu. V jeho práci jsem byl také v obležení odvážných a svůdných žen zhlížejících z plakátů na skříňkách či v kabině auta. Nějak jsem těm dívkám ale nevěnoval pozornost, nějak jsem je nevnímal.
Ač mé chování tehdy odpovídalo více či méně roli průměrného kluka, bylo zde jedno ale. Často jsem si hrával SÁM, ale aniž by mi to nějak vadilo. Třeba s voskovými figurkami, ale sám. V mladším školním věku jsem „nepřičuchl“ ani ke kolektivním hrám jako byl fotbal, který mě nudil a byl pro mne moc agresivní. Čas na fotbalovém hřišti jsem naplnil nejvíce u zídky, kde jsem si hrál s červenými broučky -“vánočkami“, kterých byla tehdy ještě velká úroda. Často jsem se „blýsknul“ před kamarádami v netypické situaci jako pěkným obrázkem ve čtenářském deníku nebo krásně ustlanou postelí na škole v přírodě. V tom mě dávaly učitelky za vzor, ale s góly v brance jsem neoplýval. Byl již v mé samotě prazáklad něčeho, v čem dalším budu v pubertě jiný? Myslím, že rodiče ke mně přistupovali stejně jako k mým ostatním sourozencům, ač jsem měl docela velký vztah s babičkou. Rodiče k nám uplatňovali stejné výchovné metody. Jistě že ne vždy příjemné, a ty jsem ve vypjatých situacích, kdy jsme jako sourozenci zlobili, vnímal asi jinak než třeba brácha. Často to byla totiž babička, která mi poskytla azyl a „zaobalila“ mne do svých symbiotickým a ochranných křídel, když jsem necítil lásku a přijetí jinde… Rodiče nám dětem dávali na druhou stranu ale velký prostor pro vlastní zájmy, mohli jsme si hrát s čím jsme chtěli a jak. To, že jsem si často hrál individuálně, mi nevadilo, a rodičům pak tedy také ne. Musím říci, že samozřejmě téma homosexuality a vše, co se k němu pojí, jsem vůbec neznal.
Jaké byly ale mé sny, fantazie, myšlenky a prožívání? Vždyť z nich nejvíce slavný Freud při svých terapeutických sezení vyčetl. Zvláště představy dítěte jsou nevinné, bezprostřední a pravdivé. Za 5 Kčs v kině na Vinnetoua? To byla ze strany mých rodičů dobrá investice. I když brácha seděl v kině vedle mne, v jeho hlavě se během promítání filmů odehrávaly trochu jiné myšlenky než u mě. Tu a tam se mi LÍBIL nějaký ten kovboj. Vinnetou a ti jeho indiáni se mi moc nelíbili. Byli pro mě moc snědí ve mně stejnopohlavní zamilování nevyvolávali, jelikož záměrem těchto a jiných pohádek nebylo prezentoval homosexuální vztahy. Do svědomí těchto kreslených postaviček nebudu raději ale nějak šahat.
Přesto, že jsem byl v rámci učení nápodobou v médiích i mezi lidmi seznamován výhradně s heterosexuálními vztahy a chováním, tak nevím, jak se mohlo stát, že ve 2. třídě jsem se přímo zamiloval do spolužáka, kterého bych miloval ještě snad na střední škole. Považoval jsem to za normální, vůbec jsem o tom nepřemýšlel, poněvadž jsem neměl k tomu žádný motiv, to nějak v sobě konfrontovat. Homosexualita byla pro mne pořád slovo neznámé. Na druhém stupni na základní škole jsem si často hrál na učitelku a prodavačku! Samozřejmě jen v okruhu blízkých kamarádek. Asi jsem se za to již styděl a cítil, že jiní kluci raději běhají po hřišti, ale nějak mi to ještě nevadilo. Rodiče tomu žádnou váhu nepřikládali. Od svých 11 let jsem ale již vědomě věděl, že se mi líbí kluci. Proč? Něco se muselo stát již v tom předškolním věku, i když jsem neprožil žádnou rychlou zvratovou a negativní událost, která by mě v jiném pohlavním zaměření jasně předurčila. Vliv zde měli pravděpodobně jinčí rodičovské vztahy v souvislosti se mnou a s mou babičkou, které ale museli být trvalejšího rázu. Žádná rychlá a zvratová událost. Zde byl možná ten klíč, který spolu s mými jinými danými vlastnostmi v útlém věku, jak jsem je již víše popisoval, sehráli rozhodující roli, že jsem byl již naprogramován na geje se vším všudy. S rolí na hru s učitelkou jsem se silně vnitřně identifikoval a myslím, že žádná terapie by mi pocity učitele nevnutila – ja jsem prostě byla už učitelka nebo prodavačka! A že jsem chtěl být předtím řidičem autobusu nebo popelářem, na to jsem již dávno nepomýšlel.
Ve 14 letech na sklonku léta 1994 jsem v jednom časopise poprvé četl na intimní stránce „Hanka radí“ o homosexualitě. A že toto téma bylo komentováno Hankou Fifkovou – tedy v pozitivním smyslu, byl to pro mne stejně šok! Tehdy jsem si uvědomil, že vše, co jsem v mladším dětství prožíval, do koho jsem se zamilovával, na koho jsem si hrál, byla jasná cesta ke gejství! To nebyla ještě taková hrůza, vždyť to bylo již vše za mnou. A choval jsem se tak dobrovolně a rád. Pak následovali ale myšlenky na budoucnost-co rodiče, přátelé, práce, budu mít někdy děti? Když ne, co tomu pak ale řeknou ostatní? Plno nezodpovězených otázek. Přemýšlel jsem o sebevraždě, ale tak, aby mě stihli ještě najít živého. Chtěl jsem bez udání důvodu odejít z domu a nevrátit se. Strach pramenil z toho, že jsem měl málo informací o tomto tématu a žádné vzory nebo příklady z okolí. Cítil jsem se takový sám, jediný na světě. To si asi zažilo mnoho z vás. O odchodu z domu jsem řekl jen babičce, ale ta mi odvětila: “Kam bys chodil, prosim tě?“ Tak jsem to nechal raději být a zůstal jsem. Nicméně krize jako každá jiná už po pár dnech ustala a začal jsem vyhledávat a sytit se informacemi o homosexualitě – o gejství. Coming out byl završen u mě v 17ti letech, kdy jsem byl se svou pohlavní náklonností plně ztotožněn a bral jsem ji jako něco jiného, něco navíc, co mám na rozdíl od ostatních. Nakonec slova „být jiný“ jsem upřednostňoval i v jiných oblastech než jen v té pohlavní orientaci. Bylo to asi hodně k zisku i na škodu, ale jsem tomu dnes rád, že tomu tak bylo. Pubescenci a adolescenci jsem prožil tak trochu jiným okem, což mě hodně obohatilo. Dnes už v oblasti mezilidských vztahů mě jinakost v sexualitě čím dál tím méně ovlivňuje a definuje, jako je tomu u jiných gejů a lesbiček. Je to jen jeden ze střípků zrcadla, který byl dřív velkým odrazem mého člověka.
Vlastním popisem svého dospívání jsem chtěl poukázat, že není jednoduché stanovit důvody, proč ten je takový a ten zase makový. Daleko jednoduší je asi diagnóza, ke které dnes stačí vyřknout slůvka: „ Ano, jsem takový/taková.“ Nejvíce o gejství mohou mluvit ti, kterých se toto téma bezprostředně dotýká-gejové a lesbičky, méně pak ti, kteří se s těmito lidmi setkávají ve svých ordinacích, a nejméně pak ti, kteří znají toho či onoho odborníka nebo shlédli ten či onen film. S popisem cesty ke gejství pak víme, že jsme mnohdy dávno byli geji a lesbičkami, než jsme o nějaké homosexualitě kdy slyšeli, nebo že by nás někdo nutil hrát si s těmi či oněmi hračkami. Nakonec byly v nás nějaké motivy a pudy chovat se tak či tak, i když jsme prožili stejnou socializaci jako jiní – nám klukům ušili kalhoty a děvčatům sukně, a k tomu se přidali nějaké činitelé v rodině či v blízkém okolí, které bez pochyby podíl na naší jinakosti nějak zanechali. Jedno jde s druhým – žádná ryze vrozenost ani získanost. Nejlepší by bylo asi příčiny gay/lesbického zaměření ani nevnímat a reagovat jen na fakt, že takoví lidé zde prostě jsou. Vždyť co si mnozí z nás v období dětství a dospívání v souvislosti se svým zaměřením nelehkého muselo prožít? Stojí za to radikální, neprožitá a laciná slova našich odpůrců?: „Homosexualita není vrozená, proto se můžete léčit!“ Vůbec to zato nestojí, abychom se trýznili léčením, nebo spíše přetvařováním, ještě v dospělosti a zadělávali si tak na šílené vzpomínky do stáří. Vždyť mi jako děti, kdy jsme rostli v geje a v lesbičky a kdy už bylo o naší pohlavní náklonnosti mnohdy dávno rozhodnuto, jsme neměli ani právní odpovědnost, abychom dnes byli odpovědni a pykali za to, co jsme jako děti cítili a prožívali! Jako děti jsme se chovali tak, jak jsme se chovali – bezprostředně – podle vzorů, podle svých vlastností.. Je tedy vina a odpovědnost na těch, kteří nás vychovávali? Rozhodně ne. Viník a důkazy zůstanou z větší části vždy mezi nebem a zemí – možná je to tak lépe. Vždyť diagnóza předvídá léčení. My ale diagnóza nejsme. Láska přeci nezná pohlaví.
Ač mé chování tehdy odpovídalo více či méně roli průměrného kluka, bylo zde jedno ale. Často jsem si hrával SÁM, ale aniž by mi to nějak vadilo. Třeba s voskovými figurkami, ale sám. V mladším školním věku jsem „nepřičuchl“ ani ke kolektivním hrám jako byl fotbal, který mě nudil a byl pro mne moc agresivní. Čas na fotbalovém hřišti jsem naplnil nejvíce u zídky, kde jsem si hrál s červenými broučky -“vánočkami“, kterých byla tehdy ještě velká úroda. Často jsem se „blýsknul“ před kamarádami v netypické situaci jako pěkným obrázkem ve čtenářském deníku nebo krásně ustlanou postelí na škole v přírodě. V tom mě dávaly učitelky za vzor, ale s góly v brance jsem neoplýval. Byl již v mé samotě prazáklad něčeho, v čem dalším budu v pubertě jiný? Myslím, že rodiče ke mně přistupovali stejně jako k mým ostatním sourozencům, ač jsem měl docela velký vztah s babičkou. Rodiče k nám uplatňovali stejné výchovné metody. Jistě že ne vždy příjemné, a ty jsem ve vypjatých situacích, kdy jsme jako sourozenci zlobili, vnímal asi jinak než třeba brácha. Často to byla totiž babička, která mi poskytla azyl a „zaobalila“ mne do svých symbiotickým a ochranných křídel, když jsem necítil lásku a přijetí jinde… Rodiče nám dětem dávali na druhou stranu ale velký prostor pro vlastní zájmy, mohli jsme si hrát s čím jsme chtěli a jak. To, že jsem si často hrál individuálně, mi nevadilo, a rodičům pak tedy také ne. Musím říci, že samozřejmě téma homosexuality a vše, co se k němu pojí, jsem vůbec neznal.
Jaké byly ale mé sny, fantazie, myšlenky a prožívání? Vždyť z nich nejvíce slavný Freud při svých terapeutických sezení vyčetl. Zvláště představy dítěte jsou nevinné, bezprostřední a pravdivé. Za 5 Kčs v kině na Vinnetoua? To byla ze strany mých rodičů dobrá investice. I když brácha seděl v kině vedle mne, v jeho hlavě se během promítání filmů odehrávaly trochu jiné myšlenky než u mě. Tu a tam se mi LÍBIL nějaký ten kovboj. Vinnetou a ti jeho indiáni se mi moc nelíbili. Byli pro mě moc snědí ve mně stejnopohlavní zamilování nevyvolávali, jelikož záměrem těchto a jiných pohádek nebylo prezentoval homosexuální vztahy. Do svědomí těchto kreslených postaviček nebudu raději ale nějak šahat.
Přesto, že jsem byl v rámci učení nápodobou v médiích i mezi lidmi seznamován výhradně s heterosexuálními vztahy a chováním, tak nevím, jak se mohlo stát, že ve 2. třídě jsem se přímo zamiloval do spolužáka, kterého bych miloval ještě snad na střední škole. Považoval jsem to za normální, vůbec jsem o tom nepřemýšlel, poněvadž jsem neměl k tomu žádný motiv, to nějak v sobě konfrontovat. Homosexualita byla pro mne pořád slovo neznámé. Na druhém stupni na základní škole jsem si často hrál na učitelku a prodavačku! Samozřejmě jen v okruhu blízkých kamarádek. Asi jsem se za to již styděl a cítil, že jiní kluci raději běhají po hřišti, ale nějak mi to ještě nevadilo. Rodiče tomu žádnou váhu nepřikládali. Od svých 11 let jsem ale již vědomě věděl, že se mi líbí kluci. Proč? Něco se muselo stát již v tom předškolním věku, i když jsem neprožil žádnou rychlou zvratovou a negativní událost, která by mě v jiném pohlavním zaměření jasně předurčila. Vliv zde měli pravděpodobně jinčí rodičovské vztahy v souvislosti se mnou a s mou babičkou, které ale museli být trvalejšího rázu. Žádná rychlá a zvratová událost. Zde byl možná ten klíč, který spolu s mými jinými danými vlastnostmi v útlém věku, jak jsem je již víše popisoval, sehráli rozhodující roli, že jsem byl již naprogramován na geje se vším všudy. S rolí na hru s učitelkou jsem se silně vnitřně identifikoval a myslím, že žádná terapie by mi pocity učitele nevnutila – ja jsem prostě byla už učitelka nebo prodavačka! A že jsem chtěl být předtím řidičem autobusu nebo popelářem, na to jsem již dávno nepomýšlel.
Ve 14 letech na sklonku léta 1994 jsem v jednom časopise poprvé četl na intimní stránce „Hanka radí“ o homosexualitě. A že toto téma bylo komentováno Hankou Fifkovou – tedy v pozitivním smyslu, byl to pro mne stejně šok! Tehdy jsem si uvědomil, že vše, co jsem v mladším dětství prožíval, do koho jsem se zamilovával, na koho jsem si hrál, byla jasná cesta ke gejství! To nebyla ještě taková hrůza, vždyť to bylo již vše za mnou. A choval jsem se tak dobrovolně a rád. Pak následovali ale myšlenky na budoucnost-co rodiče, přátelé, práce, budu mít někdy děti? Když ne, co tomu pak ale řeknou ostatní? Plno nezodpovězených otázek. Přemýšlel jsem o sebevraždě, ale tak, aby mě stihli ještě najít živého. Chtěl jsem bez udání důvodu odejít z domu a nevrátit se. Strach pramenil z toho, že jsem měl málo informací o tomto tématu a žádné vzory nebo příklady z okolí. Cítil jsem se takový sám, jediný na světě. To si asi zažilo mnoho z vás. O odchodu z domu jsem řekl jen babičce, ale ta mi odvětila: “Kam bys chodil, prosim tě?“ Tak jsem to nechal raději být a zůstal jsem. Nicméně krize jako každá jiná už po pár dnech ustala a začal jsem vyhledávat a sytit se informacemi o homosexualitě – o gejství. Coming out byl završen u mě v 17ti letech, kdy jsem byl se svou pohlavní náklonností plně ztotožněn a bral jsem ji jako něco jiného, něco navíc, co mám na rozdíl od ostatních. Nakonec slova „být jiný“ jsem upřednostňoval i v jiných oblastech než jen v té pohlavní orientaci. Bylo to asi hodně k zisku i na škodu, ale jsem tomu dnes rád, že tomu tak bylo. Pubescenci a adolescenci jsem prožil tak trochu jiným okem, což mě hodně obohatilo. Dnes už v oblasti mezilidských vztahů mě jinakost v sexualitě čím dál tím méně ovlivňuje a definuje, jako je tomu u jiných gejů a lesbiček. Je to jen jeden ze střípků zrcadla, který byl dřív velkým odrazem mého člověka.
Vlastním popisem svého dospívání jsem chtěl poukázat, že není jednoduché stanovit důvody, proč ten je takový a ten zase makový. Daleko jednoduší je asi diagnóza, ke které dnes stačí vyřknout slůvka: „ Ano, jsem takový/taková.“ Nejvíce o gejství mohou mluvit ti, kterých se toto téma bezprostředně dotýká-gejové a lesbičky, méně pak ti, kteří se s těmito lidmi setkávají ve svých ordinacích, a nejméně pak ti, kteří znají toho či onoho odborníka nebo shlédli ten či onen film. S popisem cesty ke gejství pak víme, že jsme mnohdy dávno byli geji a lesbičkami, než jsme o nějaké homosexualitě kdy slyšeli, nebo že by nás někdo nutil hrát si s těmi či oněmi hračkami. Nakonec byly v nás nějaké motivy a pudy chovat se tak či tak, i když jsme prožili stejnou socializaci jako jiní – nám klukům ušili kalhoty a děvčatům sukně, a k tomu se přidali nějaké činitelé v rodině či v blízkém okolí, které bez pochyby podíl na naší jinakosti nějak zanechali. Jedno jde s druhým – žádná ryze vrozenost ani získanost. Nejlepší by bylo asi příčiny gay/lesbického zaměření ani nevnímat a reagovat jen na fakt, že takoví lidé zde prostě jsou. Vždyť co si mnozí z nás v období dětství a dospívání v souvislosti se svým zaměřením nelehkého muselo prožít? Stojí za to radikální, neprožitá a laciná slova našich odpůrců?: „Homosexualita není vrozená, proto se můžete léčit!“ Vůbec to zato nestojí, abychom se trýznili léčením, nebo spíše přetvařováním, ještě v dospělosti a zadělávali si tak na šílené vzpomínky do stáří. Vždyť mi jako děti, kdy jsme rostli v geje a v lesbičky a kdy už bylo o naší pohlavní náklonnosti mnohdy dávno rozhodnuto, jsme neměli ani právní odpovědnost, abychom dnes byli odpovědni a pykali za to, co jsme jako děti cítili a prožívali! Jako děti jsme se chovali tak, jak jsme se chovali – bezprostředně – podle vzorů, podle svých vlastností.. Je tedy vina a odpovědnost na těch, kteří nás vychovávali? Rozhodně ne. Viník a důkazy zůstanou z větší části vždy mezi nebem a zemí – možná je to tak lépe. Vždyť diagnóza předvídá léčení. My ale diagnóza nejsme. Láska přeci nezná pohlaví.
Žádné komentáře:
Okomentovat