středa 19. dubna 2006

Zasloužená prohra nekomunikativní církve

Reakce na článek Petra Příhody ”Pyrrhovo vítězství liberální levice”, který vyšel v příloze Katolického týdeníku - Perspektivy č. 7

Dr. Příhoda správně konstatuje, že rozprava mezi zastánci registrovaného partnerství a jeho (povětšinou katolickými) odpůrci byla „trvale zablokována“. Následné argumenty autora, proč je dialog nemožný, však podle mého názoru dostatečně nepoukazují ke skutečným příčinám.

Obecně: když se dvě protivné strany obviňují a nenávidí, tak je to obvykle výsledek řetězce vzájemných urážek a oplácení. Nešťastný a urážející výrok jedince z tábora A vyvolá u jedince u tábora B nepřiměřené (byť věcně oprávněné) ohrazení, na než pak strana A odpoví starozákonním „oko za oko“. Souboj pak pokračuje v jakémsi kolečku a nemá konce.

Hodnotíme-li úroveň diskuse o homosexualitě v církvi, nelze přehlédnout jednu důležitou věc. Církev jako instituce nikdy neměla zájem zejména s věřícími homosexuály diskutovat o jejich údělu. Nikdy neučinila vstřícný krok a „sejití se nad společnou věcí“ se neuskutečnilo (až na jednu návštěvu ve společenství křesťanských a hledajících gejů a leseb Logos biskupa V. Malého). Není potom divu, že z úst homosexuálů zaznívá oprávněná rozladěnost, když je k nim církevní hierarchie permanentně obrácená zády. Proto shledávám, že větší část odpovědnosti za „zaražený dialog“ nesou právě hodnostáři církve. Domnívám se, že svými postoji zbytečně vytvořili v homosexuální komunitě téměř animální nevraživost vůči katolické církvi a zatarasili si tak cestu k prezentaci mnohých cenných a podnětných náhledů na věc.

S tím neoddělitelně souvisí tvrzení o trpkém údělu homosexuála. Považuji jej za nepřijatelně generalizující: je smutnou zkušeností věřících homosexuálů, že valnou většinu trpkosti jim nezpůsobuje samotná homosexuální dispozice, nýbrž psychický nátlak a pronásledování od svých duchovních pastýřů. Nechci popírat, že jakási „trpkost“ nevyplývá ze samotného homosexuálního údělu. Netroufám si ji kvalifikovat ani kvantifikovat. Vidím však zřetelně rozdíl mezi homosexuály „nevěřícími“, na něž nejsou podnikány soustředěné ataky ze strany duchovních a členů určité komunity a kteří žijí relativně kvalitní život, a homosexuály „věřícími“, často silně zakomplexovanými, protloukající se životem s církví naloženým křížem na zádech.

Na závěr mám na dr. Příhodu dotaz. Píšete, že u katolických křesťanů „nelze respektovat“ jejich vůli k párovému soužití. Rozumím tomu správně, že tím de facto odsuzujete touhu věřícího homosexuála k partnerskému vztahu? Znamená to, že mám opustit přítele, s nimž chci strávit zbytek svého života a zvolit si nedobrovolně stav poustevnický?

Žádné komentáře:

Okomentovat