O co šlo v noci z 20. na 21. dubna r. 1902 na hradčanských hradbách?

České noviny „Hlas národa“ referují dosti podrobně o loupežné vraždě, k níž došlo v noci z 20. na 21. dubna roku 1902. V první zprávě se hovoří o vraždě loupežné, která se stala za okolností velice choulostivých, které se stěží dají naznačit. Oděv mrtvoly, zejména spodky nebyly shledány v pořádku a mnohé okolnosti nasvědčují tomu, že zavražděná na toto osamocené místo asi 100 kroků od silnice (vedoucí k Letné) zašel s druhou osobou.

Hlava zavražděného ležela 1,5 m od hradební zdi. Levá strana lebky byla kameny úplně roztříštěna a v levém spánku zela hluboká rána, způsobená dle tvaru patrně vojenským bodákem. (Tento údaj se posléze ukázal pouze jako domněnka, protože vrah nebo vrazi zabíjeli pouze kameny, které byly nalezeny v blízkosti místa činu.)

Nás však zajímá spíše osobnost oběti než pachatele. Ve zprávě se praví, že zavražděný byl oblečen v šedý vzorkovaný oblek s modrými a bílými nitěmi. (Tedy oblek dosti nápadný.) Na spodkách vzadu byla německá firma krejčího Ant. Riedla ve Františkových Lázních. Na krku měl stojací límeček a nákrčník černý se stříbrnými kolečky s firmou Josef Michl, Cheb, Marktplatz č. 20. Košile nová, ještě nesepraná, nesla značku firmy V. Schick z Vodičkovy ulice. Na bílých spodkách byla vyšita červená začáteční písmena G. W. Tato písmena byla vyšita též na pravé z párů ponožek, které byly černé barvy žlutě pruhovány. Asi dva metry od mrtvoly nalezená byla žlutá hůl z babyky, nahoře zahnutá, na níž byly nalezeny dole u kování stopy krve a něco vlasů, jež lékař dr. Slavík vzal do uschování. (Nikde se nedovídáme, zda tuto vycházkovou hůl použila oběť k sebeobraně a nebo spíš posloužila útočníkům jako další nástroj k dobíjení napadeného.) Také ty byl nalezen tvrdý černý klobouk s firmou dvorního dodavatele Constantina Zwirziny z Vídně, Mariahilferstrasse č. 1. V kapse mrtvoly byly nalezeny žluté rukavičky se značkou firmy Engelmüller na Václavském náměstí v Praze. V zadní kapse kalhot byly nalezeny zlaté hodinky s dvojitým pláštěm, na němž byla rovněž vyryta písmena G. W. U hodinek byl zlatý dvojitý řetízek s plochými články, u řetízku jako závěsek byla stříbrná patentní schránka na zlaté peníze a dále zlatá přívěsná tužka. Z opatrnosti zavražděný, když šel na tato místa, odepjal si hodinky a dal do třetí kapsy. Tak se vysvětluje, že mu také nebyly ukradeny. Zpravodaj zjistil z těchto údajů, že zavražděný patřil patrně k třídě zámožnější.

Policie i novináři jevili velký zájem především o pachatele vraždy. Zda byli opravdu ti skuteční viníci objeveni, není tak docela jisté. O G. W. Se zjistilo, že se jedná o Gustava Wolfa, majitele hotelu ve Františkových Lázních. Pražská policie vyvodila z dřívějšího způsobu života Gustava Wolfa a z polohy mrtvoly, že Wolf se zanášel homosexuálními činy „a při takovém podobném vykonávání takového činu od svých společníků, kteří nejspíše byli dva, byl zavražděn“. Dále se praví v policejním oznamovateli, že po pachateli nebo pachatelích není dosud žádné stopy, nalézají se však tito v kruzích mladších paederastů aneb zanedbaných individuí.

Ano, police měla své zkušenosti i informace o místě, kde k vraždě došlo. V únoru téhož roku tam totiž byl, asi pravděpodobně za podobných okolností zavražděn jiný člověk. Tenkrát byl jako nástroj vraždy použit vojenský bodák. Policie se možná chtěla trochu vymlouvat na to, že podobné činy se nikdy nedají do podrobnosti vyjasnit a dokonce se někteří vyšetřovatelé odvolávali na baštu č. XIII, tedy jakési nešťastné číslo.

Nás však zajímá ještě jiná otázka. Totiž proč hoteliér z Františkových Lázní, který vlastnil hotel Imperiál a a jiné nemovitosti, přijel 30. března 1902 právě do Prahy. Proč nejel řekněme do Bayreuthu, Řezna nebo do Frankfurtu? I na tuto otázku nalézáme odpověď ve zprávách z 22. dubna. Wolf měl mnoho známých mezi důstojníky a vojáky pěšího pluku č. 73, jenž doplňuje se v Chebu, Karlových Varech a Františkových Lázních. V jiné zpravě se o Gustavu Wolfovi praví, že vyhledával styky se statnými, dobře rostlými, silnými mladíky, zejména ve vojenských uniformách. Policejní zprávy odhadují věk Gustava Wolfa na 30 až 35 let, jinde je popisován jako čtyřicátník. Vědělo se také, že je synem starých rodičů: otci bylo 88, matce 75 roků. Mezi nezasvěcenými známými se stěžoval: „Jsem nemocen a proto nešťasten a ani ženiti se nebudu. Zdává se mi ve dne, že jsem úplně zdráv, ale se soumrakem napadají a stíhají mne různé nesmyslné myšlenky, a proto se také večer straním přátel.“

Skoro nikdo z četných Wolfových přátel s ním netrávil večery a noci. Nikdo z jeho blízkých známých neměl ani tušení, že je člověkem perverzním. V noci za tmy vycházel na Josefské náměstí, kde poblíže pisoáru bývá shromaždiště různých mravně zchátralých osob, které se oddávají za mrzký peníz vášním perverzním.

Hodnotící slova jako „perverzní“, „mravně zchátralý“, „perverzní vášně“ používají autoři zpráv Hlasu národa. Jimi zařazují Gustava Wolfa do kategorie lidí, kteří jsou vyloučení z jakékoliv společnosti. Novináři tak vyjádřili postoje a názory té společnosti, pro niž psali. Homosexualita se jevila jako něco strašného, zatracení hodného, něco co vzbuzuje hrůzu, ale zároveň ukájí touhu po senzaci. Vražda na baště č. XIII byla tím tématem, o kterém se dlouho mluvilo v pražských hospodách a kavárnách.

Odsuzující smýšlení bylo v tehdejší době do té míry běžné a samozřejmé, že ani Gustav Wolf se nepokoušel posuzovat sama sebe jinak než za nemocného a nešťastného. Jeho situace i situace a jemu podobných lidí byla na začátku minulého století velice tíživá. Jak se asi cítil člověk, který prožil svůj život ve venkovském byť lázeňském, ale přece měšťáckém prostředí? V jeho společenském okolí se těžko našel někdo, s kým by mohl o svých problémech hovořit, a kdo by mu podal pomocnou ruku ve chvílích zoufání a duševních i tělesných útrap.

Život Gustava Wolfa skončil tragicky, protože udělal osudovou chybu: za několik okamžiků rozkoše (ke které možná ani nedošlo) ztratil život. Vrazi byli vypátráni a posléze předáni vojenským instancím. Nevíme však, jak vojenský soud jednal a a jaké učinil rozhodnutí.

Po více než sto letech se situace změnila do té míry, že člověk s náklonností ke stejnému pohlaví se nemusí tajit se svým zaměřením, může nají přátele v kruzích gayů a běžně heterosexuálně orientovaných lidí. Není apriori odsouzen ani pronásledován. Nedá se však tvrdit, že tím je všechno vyřešeno, a že v dnešní době k podobným případům, jako byl ten z dubna 1902 už nemůže dojít. Víme, že i na začátku 21. století je mnoho osamělých a opuštěných osob, které nenacházejí cestu ze své osamělosti. Ne každému se podaří smířit se se svou orientací a zařídit si svůj život podle svých představ a nikoliv podle požadavků okolí.

O kruzích gayů je známo, že mají zálibu v jisté povrchní teatrálnosti, operetní až tingl-tanglové pestrosti a parodujících imitacích. Avšak ne každý se v takovém prostředí cítí dobře. Kult mládí, zdraví, krásy a elegance je v gayské společnosti velice výrazný. Kdo takovým požadavkům nevyhovuje, propadá. Zapomíná se na to, že móda není dobrým rádcem při posuzování lidských charakterů. Co dnes obstojí v očních společnosti, to bylo ještě před nedávnou dobou předmětem odsouzení a hlubokého opovržení. Možná, že je na čase, aby se i v kruzích gayů začalo více přemýšlet o tom, jak pomáhat i těm lidem, kteří přes všechna zrovnoprávnění zůstávají sami. Možná, že starost o ty, jimž je třeba podat pomocnou ruku by docela slušela těm krůhům, které podléhají reklamě a módním trendům.

Autor: Petr Brandejský