úterý 24. července 2012

Kázání Ondřeje Koláře k dvacetinám Logosu: "A Duch svatý v nás již tvoří něco nové."

Setkání po bohoslužbě
Dvacáté výročí založení ekumenického sdružení Logos, které připadá na letošní rok, jsme v neděli 15. července oslavili v Kobylisích společnou bohoslužbou.
Pozdravy a poděkování kobyliskému sboru tlumočili zakladatelka společenství MUDr. Dagmar Křížková, gay aktivista Jiří Hromada a místopředseda Logos br. Tomáš Ignác Fénix. Ve svých projevech vzpomněli nejen začátky sdružení a práci kobyliského faráře Jiřího Štorka, ale kladně zhodnotili i respekt současné české společnosti ve vztahu k gayům a lesbám. Závěrečné setkání na farní zahradě pak bylo radostnou oslavou dlouhotrvajícího společenství.

Římanům 6,3-8
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.


Křest a smrt – zvláštní spojení

Křest a smrt – zvláštní spojení. Vždyť křest chápeme hlavně jako začátek něčeho nového: nové cesty s Kristem, nového života, nové naděje. Ta novost navíc ještě bývá podtržena tím, že ke křtu velmi často přinášíme nositele nového života. Co má pár měsíců staré nemluvně společného se smrtí? Proč hned na začátku životní pouti člověka strašit s umíráním? Jistě, každý život je omezený a jednou bude ukončen, ale proč tuto smutnou skutečnost vytahovat ve chvíli, kdy se život člověka ještě ani nestačil rozběhnout a rozvinout?

Při dnešních bohoslužbách ovšem žádné dítě ani dospělého křtít nebudeme, a tak si klidně můžu dovolit připomenout i tyto souvislosti, o kterých jinak při křtech z dobrých důvodů raději mlčíme. Křest není jen přijetí něčeho nového, ale také ukončení něčeho starého. Aby se mohlo něco nového zrodit, musí něco starého zemřít.

Zdá se, že je to logický a nám všem dobře známý proces. Pozorujeme ho už v přírodě. Jeden tvor umírá, ale jeho pozůstatky přijme tvor jiný, případně ze zesnulého tvora posléze vzejde nový život. Dokonce i celé druhy odumírají a na jejich místo nastupují nové, životaschopnější. Koloběh, možná krutý, ale nezbytný, jehož není ušetřen ani člověk. Prach jsi a v prach se navrátíš, ale z tvého prachu povstane zas někdo jiný.

Umírání a zrození

Umírání a zrození, které má na mysli apoštol Pavel, ovšem s takovým přírodním koloběhem nemá nic společného. Ve skutečnosti na tom ději nic přirozeného není, je přímo protipřírodní. To, co má umřít, totiž není žádný starý, dosloužilý a opotřebovaný organismus, kterému docházejí síly, a tak musí uvolnit prostor tomu novému a svěžímu. Ve křtu má umřít jakýsi tvor, který je naopak plný sil a životní energie, a vůbec se nechce vzdát bez boje. Pavel ho sice nazývá „starým člověkem“, ale tou jeho starobou se nesmíme nechat zmást: vůbec nic nevypovídá o míře jeho houževnatosti a schopnosti klást odpor. Je starý spíš v tom smyslu, že nás doprovází už odpradávna, je starý jako lidstvo samo. A asi jen tak nezmizí, protože nevypadá vůbec unaveně a usilovně hájí svou prohranou pozici. A vede si v tom skvěle.

Když Pavel a my s ním hovoříme o starém člověku ve třetí osobě, musíme se ptát, kdo to tedy je a kde se vůbec nachází. Zde Pavlova metafora naráží na své hranice. Ano, je to cosi v nás, ale jsme to zároveň my sami. My sami, nakolik jsme se vzdálili Bohu a přiblížili se jiným mocnostem. Starého Adama v sobě neumíme nějak lokalizovat, oddělit, říci, odkud kam sahá. Bylo by vlastně velmi výhodné, kdybychom to dokázali.

Ukázat na zlo prstem

Ukázat na zlo prstem – to je někdy nutné, ale je to zároveň nebezpečné. Zlo přestává být neuchopitelné a všeobjímající a začíná být zcela konkrétním, plastickým ďáblem. A mnohem lépe se pak s ním můžeme utkat. Těžko se bojuje proti terorismu, když nikdy nevíte, který ze spolucestujících v metru se vzápětí promění ve fanatika s náloží trhaviny. Když se ale třeba ukáže na nějaký stát a řekne se, že on je tím zdrojem zla, pak se dá bojovat hezky cíleně a případně se prokázat velkými úspěchy.

Proto není divu, že v dějinách církve nechyběly snahy zlo poněkud ohraničit, aby se do něj lépe strefovalo. Terčů bylo hodně, ale asi tím nejčastějším bylo lidské tělo. Když Pavel mluví o těle, myslí tím celého člověka se vším, co k němu patří. Později se ale v křesťanství uhnízdila zhoubná představa, že tělo je špatné prostě proto, že je hmotné. Je to svůdná myšlenka: duše je prý sama o sobě čistá, jen se žel musí světem plahočit s tělem plným hříchu, které ji neustále svádí ke zlému. Však se podívejme na tělo, jak je nízké, trapné a ošklivé, takže vlastně ani není divu, že nás táhne dolů. Vpravdě duchovní člověk se musí přímo stydět, že ho má. A udělá nejlépe, když ho bude co nejvíc krotit a raději i preventivně trestat, aby moc nezbujnělo a nepřerostlo přes hlavu.

A právě proto je tak těžké toho starého člověka porazit. Je všude

Ve skutečnosti je to ale s lidským hříchem mnohem složitější. Nedá se takto jednoduše ohraničit. Jsme jím skrz naskrz prorostlí, jako ta pšenice s plevami. I naše duše je ho samozřejmě plná. Chudák tělo, na které se po staletí házela vina. A přitom je to spíš naopak. Vždyť to není žádná hmota, ale naše já, kdo se bouří proti Bohu, převrací jeho pořádky a ničí jeho dobré dary. Nejsou to žádné temné, nízké, živočišné pudy, které nás strhávají dolů. Naše duše, opité touhou po bohorovnosti, se rozhodují pro zlé. A právě proto je tak těžké toho starého člověka porazit. Je všude. Jak se ho můžeme zbavit, když jsme jím úplně prosáklí? Jak se od něj očistit, když je špína hluboko zažraná?

Starý Adam má navíc děsivou setrvačnost. Je souhrnem všeho, co vnímáme jako přirozené a co neradi opouštíme, třebaže nám to nic dobrého nepřináší a naopak nás to trápí nebo přímo zotročuje. Jsou to naše zvyky, stereotypy, struktury myšlení. Je to náš zaběhaný styl žití. Je to navyklý způsob, jak utváříme své vztahy. A můžeme jít ještě dál: jsou to nelidské tlaky ve společnosti, po staletí pěstovaná nenávist národa vůči národu, veřejné mínění masírované
ohlupující reklamou, pochybné hodnoty prohlašované za jistou cestu ke štěstí, kořistnický vztah k přírodě. Celé je to sice převrácené, ale nějak zvráceně to stále běží a prapodivně funguje; nezhroutí se to samo od sebe, třebaže bychom si to přáli.

Můžeme si to ukázat třeba na lidských předsudcích. Předsudky jsou něčím přirozeným – nebo je alespoň za přirozené označujeme, a právě to je nebezpečné. Vždyť je to prý normální být podezřívaný a ostražitý vůči někomu odlišnému a cizímu. Je to prostě pud sebezáchovy. Když se někdo liší, je možným ohrožením. Přirozenou reakcí vůči ohrožení je obrana. A nejlepší obrana je – jak známo – útok. Naproti tomu poznat důkladně toho jiného, porozumět mu a v jeho jinakosti ho respektovat – to je příliš namáhavé, zdlouhavé a nepříjemně rušící náš černobílý svět. Málokdo se toho odváží. Je to úzká, krkolomná a nepřirozená cesta. Setrvačnost v myšlení a souzení je naopak cesta široká, pohodlná, protože vyšlapaná už našimi zvířecími předky. Na jejím konci je ale nenávist a koncentrační tábory pro ty jiné.

A tak ve svých stereotypech dál žijeme, i když jimi zamořujeme své okolí i sebe samotné. Jsme zasnoubeni se starým člověkem jako s bezohledným a krutým manželem – a jako týraná žena, která nedokáže sebrat sílu, aby řekla dost, ani my neumíme prásknout dveřmi a začít něco nového. Jsme sami sobě nepřáteli. Jsme násilníkem i obětí v jednom – a ven z toho ďábelského propletence neumíme.

Tam bylo spolu s Kristem ukřižováno naše bezbožné já

A přece existuje cesta ven. My sami tu úzkou cestu najít nedokážeme, ale někdo jiný ji pro nás prorazil. Stálo ho to hodně – vlastní smrt. Tato smrt pro nás byla požehnáním. On do ní stáhl vše, co nás ohrožuje. Stáhl do ní ten propletenec zla, v kterém vězíme. Stáhl do ní to staré, co tady už celé věky straší a ne a ne vyklidit prostor. Zvenku se jeho smrt jevila jako vítězství zla – ale ve skutečnosti byla porážkou všeho ďábelského. V té smrti umřel každý z nás. Na Golgotě utrpělo smrtelnou ránu naše sobectví, touha ovládat a zneužívat druhé, naše bohorovnost. Tam bylo spolu s Kristem ukřižováno naše bezbožné já.

Křest svatý je pak znamením tohoto velikého vítězství pro nás. Když se Martin Luther cítil být ohrožen ďáblem, napsal prý na svůj stůl: Jsem pokřtěn! I když podléhám pokušení, i když klesám pod tíhou svých vin, i když se moje víra otřásá – Bůh ve mně už zvítězil. Nikdo jiný než on nade mnou nemá a nebude mít moc.

Jsem pokřtěn!

Nezapomeňme ale, že to vítězství bylo draze vykoupeno. Proto Pavel nejprve zdůrazňuje: byli jsme spolu s Kristem pohřbeni v jeho smrt. Jsme-li ve křtu s Kristem nerozlučně spojeni, pak si musíme nechat líbit, že spolu s ním nejprve umíráme. Už teď, během života, bude muset mnohé v nás umřít. Žádná hladká a bezproblémová proměna, ale smrt. Dokonce mnohonásobná, ano přímo každodenní; bude to neustálé umírání. Bude to bolet, tak jako to bolí, když se třeba závislý zbavuje své závislosti – nebo když se společnost, v níž bylo po desetiletí hrubě pošlapáváno právo, učí úctě k zákonům a pravidlům spolužití.

Spolu s Kristem ovšem budeme mít účast také na jeho slavném zmrtvýchvstání. Dobře si povšimněme, že o tom Pavel hovoří v budoucím čase. Starý člověk – to je něco, co už mám za sebou. To je minulost, i když má velmi dlouhá chapadla, zasahující i do naší přítomnosti. Ale nový život nás teprve čeká. I Pavel občas dokázal radostí vykřiknout: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! Ale obvykle se spíš pokorně a střízlivě držel
zpátky: prozatím se můžeme chlubit jen svou nadějí, že dosáhneme Boží slávy, ale ve slávě ještě nejsme.

A Duch svatý v nás již tvoří něco nové. 

Vzkříšení nás teprve čeká. Vlastně do konce našich dnů tu bude to staré více nebo méně přítomno. Tak jako pro závislého člověka bude až do konce jeho dnů velkým pokušením sklenička nebo blikající automat, bude každý z nás neustále bojovat s různými nástrahami starého člověka. Máme ho příliš hluboko pod kůží na to, abychom se ho dokázali úplně zbavit. Ještě mnoho umírání máme před sebou. Ale tu hlavní, nejdůležitější smrt už máme za
sebou. Jsme pokřtěni. A Duch svatý v nás již tvoří něco nové. Amen.

Žádné komentáře:

Okomentovat