Bohoslužbu při únorovém setkání pražského Logosu poprvé vedl hlavní farář kobyliského sboru Mirek Erdinger. Bylo to příjemné osvěžení a spousta z nás se poprvé seznámila se služebně „prvním“ kobyliským farářem. Kázání bylo na motivy listu Efezským 2, 18–22 a zazněla v něm jedna velmi silná myšlenka: „V Kristu smíme všichni v jednotě Ducha stanout před Otcem. V Kristu obětovaném a vzkříšeném. Kristova oběť způsobila to, že Bůh již nestojí jako přísný soudce proti hříšnému člověku, není mu protivníkem. Mezi člověkem a Bohem je smír, pokoj. A ten může člověk zakoušet ve společenství jedinečných, různých lidí, kde různost nevadí, naopak prospívá, protože to společenství je spojeno Duchem svatým.“
Po přestávce, občerstvení a pokecu následovalo promítání filmu Ingmara Bergmanna Pramen panny. Bližší údaje o tomto filmu najdete na našem pracovním listu v naší facebookové skupině „Logos, LGBTQ křesťané a křesťanky“. Někteří z nás již film viděli dřív, ale jak tak obvykle bývá, s přibývajícím věkem, novými životními zkušenostmi a jiným prostředím se nám otevřely nové významy a nová témata.
Následuje hrst dojmů z filmu samotného, které jsme si odnesli:
Nejvíce jsme řešili konflikt dvou dívek, Karin a Ingeri, které jsou vlastně hlavními protipóly ve filmu, i když se nedá úplně říct, že by jedna byla úplně kladná a druhá úplně záporná postava:
· Tentokrát mi do popředí vystoupil rozdíl mezi oběma dívkami – „temná“, zavržená, odsuzovaná, nemanželská, čekající nemanželské dítě, uctívačka Odina atd. atd., a „světlá“, poklad rodičů, jediná dcera, rozmazlované dítě, zbožného srdce. Nemělo by to dopadnout obráceně, tj. podle Písma: Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má? Ale která byla podle tohoto klíče která?
· Asi nejvýraznější a nejvěrohodnější postavou v tom filmu byla pro mě podruha Ingeri, o které se zjednodušující synopse ani nezmiňují. To je asi prvek typicky bergmanovský (srovnávám jen s filmem Fanny a Alexander): zlo může člověk přivolat už jen tím, že si je přeje, je v tom až cosi okultního, na pomezí černé magie. Ingeri určitě Karin ráda neměla, přesto dochází k jakémusi pokání: „Zabij nejdřív mě, přála jsem si to!“ To je podle mě nejsilnější moment celého filmu. V té chvíli jsem byl opravdu trochu napjatý, co otec udělá. Ale zabít těhotnou ženu, i když čarodějnici, to prostě nějak nešlo, zvlášť když ona projevila lítost.
· Protikladnost mezi podruhou a Karin, možná jako protikladnost pohanství a křesťanství: pohanská podruha je zbabělá (bojí se lesa), roztržitá jako zvířátko, Karin je odvážná a klidná, nebo spíš důvěřivá.
· K tomu poslání chudáka holky temným lesem: myslím, že kdyby rodiče měli pocit, že je to nebezpečné, jistě by ji samotnou lesem neudělali. Ve Skandinávii je prostě často do kostela dost daleko.
Velmi silný motiv byl i motiv vztahu rodičů vůči své dceři:
· Myslím si, že se tu rodičům vymstil antiautoritativní styl výchovy. Mohli svou dceru aspoň varovat, že může cestou narazit na pochybné existence. Varovala ji její těhotná nepřítelkyně, ale z té si ve své bezelstné důvěřivosti nic nedělala. („Vykroutím se“ – ha, ha.)
· Takováto láska rodičů k dceři je špatná, protože rodičovská láska, která ustoupí a dovolí, aby se vlastně dospělá holka chovala jako dítě, nevede k životu. Předpokládám ale, že holka nešla automaticky do rizika. Asi byla líná, marnivá a naivní, ale nebezpečí jí nemuselo hrozit, kdyby se marnivě nenastrojila a kdyby ji opravdu doprovázela podruha...
· Příběh se mi zdál slabší. Hlavní hrdinka Karin ve filmu vypadala spíš jako rozmazlená a lehkomyslná naivka. Hlavním hříchem otce, potažmo obou rodičů nebyla podle mě pomsta (v dané situaci sotva mohl jednat jinak, ačkoli to nakonec bohužel odnesl i ten nedospělý kluk), ale to, že chudáka holku poslali do světa takhle nepřipravenou a bezbrannou.
A pak samozřejmě hlavní téma filmu – otázka pomsty a odpuštění:
· Hříchem bylo zabití, to, že někdo vzal spravedlnost do svých rukou, místo aby ji nechal Tomu nahoře, nebo aspoň soudnímu systému (ale než by zločince někam ve švédských pustinách dopravili...). Jak každý z nás reagujeme na rány osudu, traumata a nespravedlnost? Nechceme taky na prvním místě toho druhé uškrtit, nebo mu přinejmenším odplatit stejným?
· Otcovo pokání mě naopak nepřesvědčilo, zdálo se mi nedostatečné. Smířit se s vlastníma rukama je málo, pramen je vyloženě legendární prvek a pro diváka žádnou katarzi nepřináší.
· Rodiče byli hluboce věřící, přesto se neubránili drsné pomstě. Velmi mne oslovila výčitka „já za to můžu“, kterou opakovala matka i podruha cestou k mrtvé. Člověk prostě cítí odpovědnost a vinu, když se stane něco někomu, koho má rád. Takovou vinu bychom asi cítili všichni.
· Otec ve svém závěrečném žalozpěvu Bohu nehrozí, nenadává, říká jen, že mu nerozumí. Neví, jak se smířit se svýma rukama, a proto slíbí, že těma rukama postaví kostel. To je pro mne zásadní chvíle filmu: skoro jako ono biblické „svádí-li tě tvá ruka, usekni ji!“.
· Otec ve své modlitbě v závěru zdá se ani nepomyslel na svou vlastní chybu (že posílají na cestu nepřipravenou a bezbrannou dceru, protože ji nepřipravili na nebezpečí), takže vyústění filmu pro mě nebylo tak silné a přesvědčivé, jaké bych očekával.
V diskusi pak Tomáš a Jirka doporučili dvě knihy, které s tématem souvisejí.
Ken Follett: Pilíře země. O motivech stavitelů kostelů a katedrál se tam podle mě píše přesvědčivěji, ačkoli autor se hned v předmluvě prohlašuje za ateistu.
William Paul Young: Chatrč. O hledání smyslu utrpení.
Žádné komentáře:
Okomentovat