Zápis do kroniky z Duchovní obnovy v Praze ~ 2. března 2013

Tentokrát se příspěvek skládá z textu dvou autorů a potom z textu, na jehož vytvoření se podíleli všichni účastníci obnovy. První část se zabývá obnovou samotnou, druhá pak hlavně postními obrazy – abstraktními malbami vytvořenými na plátnech zakrývajících v době postní obrazy v katolických kostelích.

V sobotu 2. března jsme se sešli v kryptě kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu. Dorazila nás dobrá dvacítka, z toho celí 4 evangelíci. Představovací kolečko bylo opravdu nezbytné, protože jsme se navzájem zdaleka všichni neznali.

S Jaroslavem Lormanem z katolické teologické fakulty jsme se zamýšleli nad 6. kapitolou Matoušova evangelia, tedy tou částí Ježíšova kázání na hoře, kterou se už nějakou dobu prokousáváme i během našich čtvrtečních modlitebních setkání. Příhodný text pro toto období vzhledem k tomu, že se v něm mimo jiné mluví také o postu. Na začátku to ovšem vypadalo jako půst nejvíce s ohledem na to, co z úst vychází: ačkoli po přečtení textu nás hned napadala spousta myšlenek, o které bychom se ochotně podělili, následovalo nejdříve poměrně dlouhé ztišení v chladném a uzamčeném kostele se zakrytými obrazy. Tím, co je zakrývalo, byly jakési málo útěšné abstrakce připomínající temnou noc smyslů. Někdo by řekl mazanice, ale nejspíš dobře postní. Nejen ústa, i oči někdy potřebují půst.

Poté jsme se vrátili do krypty a znovu si připomenuli nejvýraznější vrchol oné 6. kapitoly, tedy modlitbu Páně. Za úkol jsme dostali parafrázovat ji vlastními slovy, což nebylo nijak snadné a některým z nás se do toho ani moc nechtělo. V rozhovoru v malých skupinkách však přece jen cosi začalo krystalizovat a když jsme se opět všichni sešli, konečně mohly naše myšlenky ven. Společný rozhovor byl docela dlouhý, duchovně podnětný a zapojila se do něj více než polovina přítomných.

Na závěr jsme se pomodlili nejen samotný Otčenáš, ale i některé z jeho parafrází, které vznikly z našeho společného rozjímání. Tady je jedna z nich:

Ty, který jsi v skrytu, dej, abychom tě nepřehlédli.
Ať v nás vládne tvá láska. Ať naše vůle přitakává tvé.
Zbav nás obav, že zchudneme, když se občas o něco rozdělíme.
Ať dokážeme všechno špatné hodit za hlavu a hledat v druhých to dobré,
stejně jako ty je hledáš v nás.
A když nás opět napadnou špatné a sobecké myšlenky,
nenech nás jim na pospas a obrať nás,
abychom kromě sebe vnímali také svůj protějšek.

* * *

V rámci sobotní postní duchovní obnovy v kryptě kostela Nejsv. Salvátora jsem měl v relativním klidu možnost si prohlédnout postní obrazy, vysoce abstraktní, tedy jistým způsobem vyhovující režnému plátnu vhodnému pro postní zakrytí kostelních obrazů. Zakrytí má vést k půstu očí a nastartování vnitřní imaginace o postních tématech či až k úplnému zastavení myšlenek a nastolení vyprázdněné mysli. Zde je ovšem oproti úplně prázdnému plátnu jeden podstatný rozdíl, a to ten, že tato plátna usměrňuji svoji spodní kresbou náš pohled a navádí nás na Izraelity obývanou poušť čtyřicetiletého přechodu z Domu otroků do Domu synů svobodných.

Zastavím se u jednoho obrazu umístěného vzadu. Jedná se o černou a šedivou skvrnu – ta černá je větší, monolitní, i když krápníková. Šedá je menší, rozrůzněná. V čase příhodném jsem se u obrazu sešel s dalším kolegou z postní obnovy, a tak dal o obrazu řeč. Sám jsem viděl svojí imaginací v tomto konkrétním díle odpověď Boha na vytvoření zlatého telete, tedy náhradního božstva, božstva vedle, kterého by se lid mohl dotýkat. Ano, odpověď, ne Boha samotného, velká, přesahující veškerý lid, který stojí pod , šedne a nezmůže se na reakci. Kolega začal cosi o dvou mracích, černém a šedém, o inverzi. Zasmál jsem se a prohodil rádoby vtipnou poznámku o tom, že my jsme taky invertovaní. Dál už jsme to nerozebírali. Ano, jsem invertovaný, a to především vůči Bohu. Co s tím dělat? To je, oč tu běží! A odpověď? Hned naproti přes loď, kde visí další obraz, jakési pokračování. Co je na tom obraze tak dramatického? Na první pohled skoro nic. A přece! Najednou vystoupí do popředí křepelky. Ano, ty křepelky, které Bůh dává On sám společně s manou jako posilu na cestě pouští. Panem nostrum cotidiabum da nobis hodie.

Mohl bych psát o obnově samé, píšu ale jen a pouze o tomto, protože se to zobrazilo na mém projekčním plátnu ne méně významně než vlastní rozbor šesté kapitoly Matoušova evangelia, s kterým ostatně to v mé meditaci začalo pracovat společně a nerozdílně.

Děkuji – pořadatelům za výběr kvalitního exercitátora a samotnému jáhnu Lormanovi vřelé díky „Bůh odplať měrou vrchovatou a natřesenou“.

Tomáš Adámek