čtvrtek 13. září 2012

Homosexualita – hřích Sodomy? Reakce na text D. Drápala


Tomáš Adámek reaguje na článek Dana Drápala, který je k dipozici na webu zde.
Nad článkem Dana Drápala „Homosexualita – hřích Sodomy?“ (Život víry 7/8, pátek 10. srpna 2012) by se dalo dlouho a snad i užitečně diskutovat. Evangelikální stanovisko k homosexualitě je zde předloženo v argumentační, nejen pocitové rovině, což umožňuje další rozhovor. To samo o sobě je již pozitivní. Rozhovoru mezi různými skupinami křesťanů je evidentně stále naléhavě zapotřebí, nejen pokud jde o otázku homosexuality.

Dalším pozitivním trendem je jednoznačné distancování se od poprav homosexuálů, k nimž v některých zemích na světě stále dochází. Na tyto případy vytrvale poukazujeme již řadu let a můžeme mít jen radost z toho, že přinejmenším v této věci jsme s evangelikálními křesťany zajedno. Také my s radostí přitakáme výroku, že hříšníky nemáme přivádět k popravčímu kůlu, ale ke Kristovu kříži, kde jsme též sami nalezli milost a odpuštění.

Základní otázkou ovšem zůstává, jak důsledně tuto Boží milost pojímáme a jak dalece ji vnímáme jako protipól zákona, jako to činí právě apoštol Pavel ve svých epištolách. Čteme-li první kapitolu listu Římanům izolovaně, setkáváme se v ní stále ještě s argumentací zákona. Pavel byl přece žákem židovské školy Gamalielovy, musel jí být v mládí silně ovlivněn a možná se s některými jejími východisky ztotožňoval i po své křesťanské konverzi, ale z dalších kapitol téhož listu jednoznačně vyplývá, že je sama o sobě považoval za zcela nedostatečná a odmítl na nich ustrnout. První z vrcholů jeho argumentace nacházíme až o dvě kapitoly dál: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Spravedlivými jsou učiněni zadarmo, milostí Boží v Kristu Ježíši.“ (Ř 3,22nn.) V dalších kapitolách pak tentýž Pavel s velkou vehemencí popírá, že by spravedlnosti bylo možno dosáhnout vlastními skutky a prostřednictvím zákona.

Nejde tedy o to, že bychom si z Bible vybírali jen to, co se nám líbí, ale že se z ní snažíme uslyšet a přivlastnit si to, co nám Bůh chce opravdu říci. Jestli si mám vybrat mezi těmi biblickými výroky, které mě odsuzují, a těmi, které mi přislibují Boží přízeň a lásku, dávám přednost těm druhým. V těch vidím pro sebe vlastní smysl a těžiště biblické zvěsti, ne v předpisech a požadavcích zákona, kterým nikdy nejsem schopen úplně dostát. Jinak se obávám, že bychom se vyloučení z Božího království museli obávat všichni, pro opilství nebo pro chamtivost, pokud nejsme důslednými abstinenty a nežijeme v dobrovolném odříkání a chudobě. Ačkoli i potom by stále ještě platilo, že „kdybych neměl lásku, nic mi to neprospěje.“ (1K 13,3)

Nejméně až po tu třináctou kapitolu tedy musím dočíst i první list Korintským, abych porozuměl tomu nejzásadnějšímu, co v něm chce Pavel svým čtenářům sdělit. Na druhé straně ovšem naše lidská láska může být také všelijak pokřivená a vztahy nedokonalé; příliš se ohánět láskou může někdy hraničit s vydíráním, lásku lze také snadno předstírat nebo si ji namlouvat. Proto ani já si nejsem tak úplně jist, zda se dá homosexuální jednání skutečně ospravedlnit láskou v běžném horizontálním smyslu toho slova. Ale „Bůh je ten, který ospravedlňuje.“ (Ř 8,35)

V církevní dogmatice existuje dlouhý spor o to, zda ospravedlnění, jejž se nám od Boha dostává, spočívá pouze v prohlášení hříšníka za spravedlivého bez nějakých dalších dopadů, požadavků či nároků, nebo zda jej skutečně ve spravedlivého mění a spravedlnost od něj následně očekává. Přiznám se, že tak úplně nevím, na kterou stranu se v tomto sporu přiklonit. To první by mi připadalo jaksi příliš snadné; to druhé naopak zavání novým vnášením zákonictví do křesťanské praxe. Pomáhá mi zde pasáž z listu Titovi: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.“ (Tt 2,11nn.) Za spravedlivé jsme byli Bohem prohlášeni ze dne na den, v momentu, kdy jsme mu uvěřili. Ke spravedlnosti jsme vychováváni postupně, po celý zbytek svého pozemského života.

Věřím také ovšem, že při této výchově na nás Bůh neklade nerealistické požadavky. Základním Božím řádem je zajisté heterosexuální manželství, ale tato cesta není otevřena pro každého. „Každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak.“ (1K 7,7) Když navíc pozorně zkoumáme život biblických patriarchů, zjistíme, že k idylickému monogamnímu vztahu měli mnozí z nich daleko. V Ježíšově rodokmenu se objevuje i několik prostitutek; snad i proto jimi Ježíš nikdy nepohrdal ani je nekádroval podle toho, jak dramaticky se po prvním setkání s ním změnil jejich životní styl. Jednal s nimi od počátku jako se spravedlivými a právě tím je možná laskavě ke spravedlnosti vychovával.

Jsem přesvědčen, že ani homosexuálům Bůh neukládá žádné neunesitelné břemeno. Nestaví je před neřešitelnou volbu – celibát, nebo heterosexuální manželství, jestliže ani k jedné z těchto dvou alternativ nejsou od něj vybaveni a povoláni. Neodsuzuje ani ty, kteří by z hlediska jeho zákona museli propadnout nemilosrdnému trestu, a jedná s nimi od počátku jako se spravedlivými. Právě tím je laskavě vychovává od neuspořádaného, rozháraného, promiskuitního života ke vztahům pevným, pravdivým a věrným. Naše současná společnost vykazuje snad opravdu mnohé znaky úpadku; ale to, že jsou dnes u nás konečně alespoň v principu respektovány věrné svazky osob stejného pohlaví, projevem úpadku rozhodně není.

Ve světle zásadní priority milosti nad zákonem je třeba vidět také evangelijní příběh o bohatém mládenci, zděšenou otázku učedníků „Kdo tedy může být spasen?“ a Ježíšovu odpověď „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ (Mt 19,16-26) Od jakého stupně chudoby ztrácí boháč identitu boháče? Dosáhnout spasení je skutečně nadlidský úkol, spoléháme-li pouze na své vlastní možnosti a výkony, na heroičnost svých obětí. Není to však úkol nad síly Boží. Bohatý mládenec, který si chtěl pojistit účast na věčném životě tím, že se stane dokonalým, nemá pražádnou šanci. Tu má jen tehdy, spolehne-li se výlučně na Boží milost a přestane spekulovat, co k ní ještě musí přidat on sám. Nic – snad jen svou víru, ale ani ta vlastně nic nepřidává, není ničím víc než jen receptorem Boží milosti.

Podobně je tomu také s věřícími homosexuály. Domnívají-li se, že Boží království si zaslouží přísnou abstinencí, dodržováním zásady celibátu nebo pokusy o heterosexuální manželství, nemají nejmenší šanci. Jediné, co mohou učinit, je spolehnout se ve víře na Boží milost a žít v souladu s vlastním svědomím. Obmytí od hříchu, posvěcení a ospravedlnění neplyne ze zákona; je nám darováno ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha. I pro nás tedy platí: „Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá. Všechno je mi dovoleno, ale ničím se nedám zotročit.“ (1K 6,11-12) Nedám se zotročit ani hříchem, ani zákonem – takto smýšlí apoštol Pavel a stejný přístup naléhavě doporučuje i nám.

Trochu mě udivuje, že po Martinu Lutherovi ještě někdo může číst Pavlovy listy jinak, ale evidentně k tomu stále dochází. Proto je stále tak naléhavě zapotřebí rozhovoru mezi různými křesťanskými směry; proto je třeba učit se vzájemnému naslouchání, kultivovat a prohlubovat svou biblickou argumentaci. Proto je lépe, když homosexuální křesťané přestanou tajit svou orientaci, slouží Hospodinu v pravdě a nepředstírají, že jsou něčím, čím nejsou – vždyť rozsvícená lampa se nestaví pod nádobu, ale na svícen. (Mt 5,13) Veřejná vystoupení homosexuálních křesťanů nejsou projevem umanutého gay aktivismu, nýbrž odpovědí víry na Boží povolání. „Uvěřil jsem, proto jsem také promluvil“ (2K 4,13) – tato slova si Pavel vypůjčil z žalmu, kde se k nim ještě dodává „ačkoli jsem byl velmi ztrápený.“ (Ž 116,10) V naší části světa z toho dnes pro nás bohudíky neplyne žádné velké riziko; kdybychom žili jinde, mohli bychom tím riskovat i vlastní život. Někde dokonce dvojnásobně: že se hlásíme ke Kristu, a že se netajíme svou homosexuální orientací. O to větší je naše odpovědnost a dluh vůči těm, kdo jsou ještě i dnes pro svou víru a pro své svědomí mučeni a vydáváni na smrt.

Mnohé další biblické texty by v této souvislosti měly být zmíněny; zde jsme prozatím ponechali stranou dokonce i starozákonní texty, které ve svém článku cituje Dan Drápal. Snad bude příležitost se jimi dále zabývat; to ovšem záleží zejména na ochotě druhé strany v tomto dialogu pokračovat.

Tomáš Adámek
Logos ČR, ekumenické společenství věřících gayů a leseb a jejich blízkých.

Žádné komentáře:

Okomentovat