V komunikaci se setkáváme s dominancí a submisí takřka neustále. Je to forma komunikace, která mnohdy definuje role – ten, který sděluje, tak dominuje, a ten, který naslouchá, je v roli submisivní. Dosti zřetelné je tomu v roli učitele versus žák nebo rodič a dítě, ale i zdánlivě dva kamarádi, kteří navenek vypadají, že jsou si v komunikaci rovnocenní, že si rozumí, tak při bližším poznání, jejich komunikace není vůbec rovnocenná a vyrovnaná. Jeden chce dominovat, druhému to vadí, ale neumí se mu vyrovnat. Už může vzniknout problém. Neporozumí si a ač si třeba vzájemně přitakají, tak uvnitř jejich duše to vře… Vznikne nedorozumění, jeden odchází jako vítěz, druhý jako poražený. Komunikace se může tak stát i nástrojem uplatnění moci jednoho nad druhým.
Co vlastně rozumíme dominancí a submusí v psychologii komunikace? Chceme-li dominovat, tak chceme ovládat, býti středem pozornosti, nepustit druhého ke slovu, řídit, organizovat, mít převahu, vliv a autonomii nad druhým, ale jsme také těmi, kteří druhým něco vysvětlují a informují je. Nakonec můžeme říci, že dominuje už ten, který má zrovna slovo. A není to nic zvláštního, nic špatného. Naopak submisivní je ten, který naslouchá druhému, poslouchá ho, nechá se ovládat a vést, není tím, který komunikaci ukončuje a ani ji nezačíná, je introvertní, neafektivní, nevýrazný a neprůrazný. Na druhou stranu dokáže někdy nachytat dominujícího nebo říci něco v pravou chvíli, co je od něj neočekávatelný a je to vzhledem k situaci v onen moment trefné.
Každodenně se ocitáme v té či oné roli, ač nám to vyhovuje či ne. Pokud jsou tyto role společensky rozděleny a přijaté, tak fungují, lidé si rozumí a spokojenost je oboustranná. Ale může se stát, že někdo se s nějakou takovou rolí zrovna dočasně či trvale nevyrovnává. Např. prodejkyně, která by měla být podle etiky podřízena zákazníkovi jako svému klientovi a být mu vstřícná a ochotná. Mnohdy bývá dominantní, nepříjemná a naléhavá. Mnohdy s ním i skrytě manipuluje a snaží se s něj co nejvíce “vysolit”. Může to dokázat tak, že příliš podřizující se zákazník ani nepozná, že s ním někdo manipuluje. Je to i otázka důvěry zákazníka.
O čem chceme ale mluvit? Zajímá nás vyhraněná a nadměrná dominance nebo naopak submise, která komunikaci neprospívá. Kořeny extrémní dominance nebo submise vyvěrají mnohdy z podvědomého intrapersonálního konfliktu osobnosti. Takový člověk je vnitřně nevyrovnaný sám se sebou, něco v sobě řeší, má problém, ač si ho sám před sebou může nebo nemusí připouštět. Čím více ho skrývá, neotvírá ho před sebou, event. před druhými a neumí ho a nechce jej řešit a vyřešit, tím hůře postihuje mezilidskou komunikaci, která by měla být srozumitelná a obohacující pro oba. Většina z nás máme problémy, které ovlivňují naši komunikaci nebo ne. Někdo se umí dobře přetvařovat a hrát. Ale čím dlouhodobější problém, objevuje-li se především již v dětství, v němž dítě nemá ještě vyvinuté hypotetické myšlení, které napomáhá k sebepoznávání a sebehodnocení, tak tím hůře postihuje a ovlivňuje komunikaci mezi lidmi. Ať už je to komunikace rodičovská, ve škole, v práci, v partnerském životě nebo je dočasná (vztah prodávajícího a nakupujícího), tak vnitřní problémy se v ní nějak mohou odrážet a komunikace se míjí se svým cílem. Pokud takhle nevyrovnaný člověk disponuje vysokým intelektem, rozumovými a emocionálními schopnosti, tak o to rafinovanější, zákeřnější, ale ne nutně nebezpečnější může mít podobu jeho dominance – moc a ovládání v kontaktu s druhým člověkem. Vnitřní psychické problémy, které pramení především z dětství – zklamání, nevyvážená mezirodičovská komunikace, chybějící rodičovské a vhodné náhradní role, jsou podkladem pro dramatický scénář, který si jeho nositel v dětství nepíše sám a který nemůže mnohdy sám pozitivně ovlivnit.
Častým takovým problémem trvalejšího charakteru je v dětství zažitá šikana, málo rodičovské či jiné náhradní ochrany, chybějící pocit jistoty, sebeuplatnění a sebedůvěry. Taková osobnost je potom trochu choulostivá a zranitelná vůči druhým, kteří jsou vyrovnaní, kteří jsou sami se sebou OK. Jak jinak se může vnitřní problém a psychický komplex projevit než v komunikaci, zvláště jejichž účastníci jsou si oba podobní.
Extrémní dominancí nebo submisí dáváme zákeřně a falešně najevo, že vše je s námi OK, že mi vlastně nejsme těmi, kteří komunikaci ztěžují, tabuizujeme své slabosti a naopak nadhodnocujeme své přednosti. Dáváme světu najevo, že jsme OK. Svůj problém projektujeme na druhé, což vyžaduje už větší část aktivní mozkové kapacity. Ze svého vnitřního a mnohdy nevyjádřeného problému obžalujeme toho druhého – submisivního, že on má ten problém a ne já.
To, zda-li se naše problémy projeví v extrémní dominanci nebo submisi, záleží také na našem vrozeném temperamentu, na tom, jakými prostředky jsme byli v dětství vychováváni, ale také na našem “Já” – na naší vůli, vnitřní síle a motivech. Může zde hrát roli i tělená konstituce. Mezomorfní (svalnatý a sportovní typ) typ člověka je více inklinující k dominanci v komunikaci. Problém v komunikaci se projeví (ne vyřeší) nátlakem a útokem, nikoli ústupem. Naopak ekto- a endomorfní typ člověka se projevuje spíše submisivně. Své problémy se u submisivního projeví ústupem, strachem a nejistotou, která ale někdy může vyústit v zkratkovitý, náhlý, ale rychlý a prudký útok ukončen únikem. Roli zde sehrává i věk, pohlaví, vizuální podmíněnost- tělesná výška, oční kontakt, zkušenosti rychle prokazatelné (pracovní, osobní..) a socio-kulturní vlivy- především sociální status.
Přílišná dominance jako jedna z forem, jak zvítězit v komunikaci s druhým člověkem bývá častější než extrémní submisivita a podřízenost. Je tomu asi proto, že dominance obecně má větší “prestiž”, jelikož je výrazem nadvlády, moci, plodnosti a výrazné energie, což jsou atributy zachovávající život a přežití. Převážně submisivní člověk nedisponuje vlastnostmi a temperamentem k tomu, aby dokázal plně svůj problém alespoň zpracovat tak (ne ho vyřešit), aby z něj měl alespoň trochu prospěch. Např. aby umocnil své přednosti a kvality na úkor demaskování svých slabostí.
Můžeme si ukázat na příkladě, jak se extrémní dominance a extrémní submise může v komunikaci ukázat a jaké má důsledky. Chodí spolu dva kluci, z nichž jeden přestává druhého milovat. Přestává mít rád toho, který je spíše submisivní, ve společnosti přátel se drží spíše v ústraní a není hlavním aktérem jejich zábavy. Submisivní kluk je naopak zamilovaný do dominantnějšího, má ho upřímně rád, je pokorný, adaptabilní a většinou ustupující k požadavkům svého dominantnějšího přítele. Dominantnější kluk , říkejme mu Alex, nechce svého přítele, Pepíka, ranit, aby mu řekl přímo do očí, že ho nemá už tak rád, že do vztahu vstoupil někdo třetí, pro Alexe atraktivnější a zajímavější. Tak jednoduše Alex Pepíkovi nic neřekne, ale bude se ho snažit od sebe pomalu, ale nenásilně odpudit tak, aby Pepík nic nepoznal, aby se rozešli v pohodě a pokud možno, aby Pepík nakonec na sobě poznal a přijal fakt, že nakonec kvůli němu ten vztah nefunguje. Alex vlastně donutí Pepíka, aby se s ním rozešel, aby on byl ten, který je důvodem k rozchodu. Alex z toho vyvázne oficiálně bez viny. A jak taková komunikace vypadá? Alex Pepíkovi začne vyčítat mnoho věcí, které mu dosud nevadily a o kterých nebylo nutno mluvit. Alexovi začíná všechno ve vztahu vadit. Snaží se ale, aby Pepík poznal, že za to může on, vždyť ještě není tak vyzrálý. Pepík vzhledem k své mírné povaze nic nechápe, přijímá za fakt, že on tomu vztahu škodí (internalizuje do sebe vztahové problémy, jejichž on je prý viníkem), začne se více snažit, nad své síly, takže může ve vztahu i pro okolí působit komicky. Snaží se zachránit vztah, který se potápí proto, že Alex o Pepíka už nestojí. Přesto si Pepík naivně myslí, že ho má Alex ještě rád. Alex má nad Pepíkem moc. On ho ovládá a určuje směr toku přátelství. Vztah končí Alexovým nezájmem a Pepíkovou nadměrnou až nepřirozenou snahou vztah zachránit. Alex může mít důvod pro své kamarády, proč se s Pepíkem rozešel nebo proč se Pepík rozešel s ním. Pepík byl jen moc žárlivý. To kamarádi pochopí.
Takové extrémnosti, které se mohou v komunikaci objevit, pramení z našich motivů, o kterých nechceme mluvit. Mnohdy jimi maskujeme své slabosti a šikovně obviníme a ponížíme toho, který si to koleduje, abychom mi nevypadali jako blbci.
Tak jsou takhle dva kluci, Michal a Tonda, kteří si povídají. Nejsou velkými kamarádi, ale vzhledem k okolnostem byli donuceni spolu strávit určitý čas, tak jak jej zaplnit? Nevyrovnaný dominantní kluk Michal umí mluvit dobře na jedno téma, kterému dobře rozumí, ale Tonda tomu tématu nerozumí, umí něco jiného, ale vzhledem k tomu, že je submisivnější, ač vyrovnaný kluk, jiné téma si neprosadí, nechce s Michalem bojovat. Nakonec celou hodinu povídá jen Michal a nechá si od Tondy jen přitakávat. Párkrát Tondu vybídne nebo ho nechá chvilku vyjádřit, ale než stačí Tonda svou myšlenku vyslovit a ze sebe “vyblekotat”, tak mu Michal do toho skočí, jelikož pravděpodobně ví, co tím Tonda myslí. Atmosféru Michal vytvořil dost hustou. Táhne rozhovor, který je celý spíše o monologu Tondových rozumech. Včem je problém? Tonda je fajn kluk, ale nestačí mu. Není zase tak extrémně submisivní, aby polykal každé Michalovo slovo a nechal se Michalem vláčet. Nemá ale zase ambice zavádět jiné téma, poněvadž Michal končí zase u toho, co jediné umí. Čemu nerozumí a co ho nezajímá, tak o tom nechce mluvit. Tonda má ale mnohem širší rozhled, má v rezervě dalších pět témat, na které by si mohli oba dobře popovídat – byl by to dialog. Ale Michal nechce, bojí se. Michal Tondu zažene do kouta, mluví dost pronikavě a hlasitě. Blíží se ale konec setkání. Michal je vítěz, dokázal si, že byl dominantní v rozhovoru a že ho Tonda o svých názorech nepřesvědčil, protože ani pořádně nemohl, nebyl průrazný. Na konci setkání ale chce být Michal gentleman a nechá prostor pro Tondův názor, jelikož stejně ho má v kapse, ale protože už je příliš pozdě, tak Michal rozhovor ukončí a rozloučí se.
Jak teda nebýt extrémní v naší komunikaci? Komunikace je především o dorozumíváním se, ale nikdy se nevyhneme některým excesům a skrytým motivům zúčastněných. Nejlépe je být v pohodě, být OK. To je zdravý kompromis. Být OK znamená vyzařovat pohodu a klid. Nenechat se ale také zneklidnit a snažit se komunikaci vyvažovat, pokud je předem jasně, že jde o komunikaci rovnocennou. Vždyť máme kolem sebe tolik lidí, kteří raději mluví a mluví, vysvětlují a poučují, ale dnešní člověk postrádá naslouchání. Neumíme naslouchat druhým a tím se hodně ochuzujeme a omezujeme si tím komunikaci. Rozumíme si tak jen s určitým typem lidí a dokonce třeba jen s několika málo lidmi a ostatní jsou pro nás cizí a nepřátelé, protože se jich bojíme, že budou lepší než mi. Je to škoda, protože se izolujeme, vytváříme bariéry a předsudky. Přestáváme si rozumět. Proto někdy držet pusu a naslouchat druhému, který mi něco sděluje, tím dávám najevo, že jsem ten, který je OK, který má na to mít sám sebe a ještě k tomu se podílet na pocitech toho druhého. To je double vítězství.
Autor: Karel Tichý
Žádné komentáře:
Okomentovat