Novinky v biologické podmíněnosti sexuální orientace

Autor: MUDr. Ivo Procházka

Stále více lidí je přesvědčeno o tom, že sexuální orientace není otázkou volby, ale že je především biologicky podmíněna. Souvisí to s pokračováním výzkumů, které tuto podmíněnost v mnoha směrech prokazují i s jejich následnou popularizací.

Biologický výzkum však leckdy bývá nejednoznačný, a ne všechny data se podaří replikovat. Lze předpokládat, že vznik homo- či heterosexuální orientace může ovlivnit více kauzalit a že u člověka se nepochybně nejedná o monogenní dědičnost s jednoduchou expresivitou. 

Zároveň dochází k vytváření nesmiřitelné a ideově podmíněné odborné či spíše pseudoodborné opozice, která získaná fakta nejen zpochybňuje (na což by měla právo), ale i selektuje a zkresluje. Typickým příkladem je izolované uvádění Riceova genetického výzkumu, který jako jediný Hamerovu práci o častějším výskytu genu v úseku q28 X chromozomu u homosexuálních mužů nepotvrdil nebo interpretace Mustanského výzkumu na autosomech jako zpochybnění nejen Hamera (který je navíc spoluautorem v této studii), ale i genetické podmíněnosti sexuální orientace vůbec. Dokonce i u animálních studií je zdůrazňováno, že biologičtí orientovaní autoři přehlížejí psychosociální aspekty. 

I laici pak hromadně rozesílají tyto předem připravené argumenty na nejrůznější místa, tak jak to známe u náboženských sekt.

Jako společenský jev pocházejí tyto aktivity především z USA, kde je soustředěno i nejvíce odborníků (NARTH), kteří se k tématu vyjadřují. Ale i u nás je několik lékařů, kteří se tímto jednostranným pohledem vyznačují a snaží se ho zaštítit zdáním odbornosti. Zamítnutí registrovaného partnerství prezidentem tyto aktivisty povzbudilo, neboť ho považují za další politické přijetí a potvrzení svých názorů. Celý spor tak připomíná obdobné názorové střety mezi evolučními darwinisty a kreacionisty neboli zastánci inteligentního designu. Podobně jako v tomto sporu trpí vědecká pravda, protože ideové odpůrce nelze přesvědčit odbornými argumenty a případné kritické podněty jsou pak a priori odmítány. Sexuologové by měli patřit mezi ty, kteří jsou seznámeni s fakty.

Sexuální orientaci můžeme vnímat jako především biologicky podmíněnou (kam patří nejen většina lékařů, ale stále více i české veřejnosti). I když neumíme jednoznačně pojmenovat mechanismy, které vedou k jejímu vzniku, máme dost indicií, které pro tuto podmíněnost svědčí.
Další možnost představuje sociálně-konstruktivistický model, který je bližší spíše sociologům, pracovníkům gender studií a ostatním společenským vědám. Ten zdůrazňuje vliv kultury a sociálního prostředí vedle biologické podmíněnosti. Rozpor s biologickým přístupem však považuji spíše za zdánlivý, mělo by dojít k ujasnění terminologie. Středem jejich zájmu totiž není samotná sexuální orientace, ale spíše formování identifikace a její sociální projevy. Je to vzhledem k jejich zaměření pochopitelné, a myslím, že každý i výrazně biologicky orientovaný odborník uzná, že sexuální orientace má různé společenské podmínky, které ji modifikují, nemusí být svým nositelem vždy rozpoznána atd. a že v těchto aspektech nepochybně hraje roli právě prostředí. 

Konečně psychogenní teorie, které ještě před několika desítkami let byly upřednostňovány, nikdy nepředložily jednoznačné důkazy, které by identifikovaly prokazatelně faktory přispívající k vytváření sexuální orientace. Výjimkou v poslední době, která stojí za zmínku, je teorie Daryla J. Bema: Exotic Becomes Erotic (2000). 

Bem uznává roli biologických faktorů, ale spíše při vzniku nekonformního chování v dětství (sissy boys a tomboys se současným heterosociálním chováním). V důsledku známého Westermarckova efektu pak pro tyto jedince osoby opačného pohlaví, s nimiž je v denním kontaktu, ztrácejí erotickou přitažlivost. Naopak ji rozvíjí k osobám pohlaví stejného. Ani tato teorie však nemůže jednoznačně vysvětlit vznik homosexuální orientace. V našem souboru 194 homosexuálních mužů se totiž retrospektivně označilo za spíše či určitě se heterosociálně chovající v dětství 52 % a za homosociálně se chovající 35% (Procházka, 2000).
Pro biologické determinanty sexuální orientace tedy svědčí studie genetické (dvojčecí, častější výskyt u bratrů, častější výskyt homosexuálů ze strany matek a Hamerova zmíněná studie o chromozomu X), studie neuroanatomické (Schwaab, Le Vay), studie prenatálních hormonů (Dörner), imunologické studie (častější výskyt homosexuality u nejmladších sourozenců, kteří mají starší bratry v důsledku imunosensitivity matek) a některé častější rozdíly v psychofyziologických charakteristikách (častější leváctví, verbální schopnosti, horší prostorová představivost a nižší agresivita u homosexuálních mužů).

Nejprve se budeme věnovat nejnovějším genetickým studiím.
Hamerovu studii o tzv. genu homosexuality na úseku 28q X chromozomu úspěšně replikovali Hu a kol. (1995), Turner (1995), naopak ji nepotvrdil Rice a kol. (1999). Sanders (1998) ji dokonce prokázal i na souboru bratrů, která nebyla dvojčata, kdy shodný úsek našel u 66% homosexuálně orientovaných sourozenců. Spolu s Dawoodem (2003) pak provedl metaanalýzu zmíněných čtyř studií a konstatoval, že výsledky jsou vysoce statisticky významné. 

Mustanski v loňském roce uveřejnil rozsáhlou studii pozičního scanu geonomu na poměrně rozsáhlém souboru homosexuálně orientovaných bratrů a identifikoval čtyři úseky, se zvýšenou četnosti, které by mohly hrát roli při vzniku homosexuální orientace. Jedná se o úsek 7q36 7. chromozomu, úseky 7,8p12 8. chromozomu v jehož blízkosti je i gen kódující GnRH. Úsek 10q26 10. chromozomu byl významný jen při předpokládané materiální dědičnosti. Sanders plánuje do roku 2008 rozšířit na 1000 párů.
Campeno-Ciani pak přispěl k vysvětlení etologických pochybností, proč se homosexualita udržuje v populaci, když lze předpokládat, že homosexuální muži i ženy budou méně plodní. Zjistil na souboru 4600 příbuzných přibližně sta homosexuálů i heterosexuálů, že ze strany matek homosexuálních mužů je nejen častější výskyt dalších homosexuálů, ale také že ženy mají vyšší počet dětí. Domnívá se, že blíže neznámým způsobem gen (zřejmě X chromozomu), který u mužů způsobuje homosexualitu u žen vede k vyšší plodnosti. Zjistil také, že u homosexuálů byly častější velmi ranné projevy sexuální apetence (již před 10. rokem věku).
Bockland konstatoval, že u žen probíhá inaktivace X chromozomu zpravidla náhodně, ale u malého podílu žen k ní dochází častěji u jednoho z nich. Když porovnal výskyt nenáhodných inaktivací u žen (soubor 200 žen) bez homosexuálních potomků, byl jejich podíl podstatně nižší než u žen s jedním či dokonce více homosexuálními syny (4% vs.13% vs. 23%).

Stockinger z rakouského týmu (2005) manipuloval s genem FruM u Drosofily a zjistil, že změnou tohoto jediného genu se změní chování samců na samičí a zároveň, že tito samci mají tendenci projevovat sexuální zájem o jiné samce. U samic naopak jeho transpozice vedla k samčímu chování. Tento gen je pozičně blízký genu pro olfaktorické centrum a výzkumníci soudí, že rozhodující je změněná reakce na feromony.
Tuskerová na konferenci EFS v Brightonu uvedla, že zatímco v mnoha větších studií lesbických žen nedošlo k častější homosexuální orientaci u jejich potomků, na menším souboru homosexuálních mužů zjistila podstatně častější výskyt homosexuality u synů. Předpokládala genetickou dispozici, ale uvedla, že soubor je třeba především rozšířit. Ridley pak ve své popularizační knize Červená královna uvádí, že sexuální orientace by mohla být zakódována nejen v X chromozomu, ale i v mitochodnriálních genech, které dostáváme rovněž pouze od matek.
Ellisová s Hellbergovou zkoumali, zda matky v období gravidity neužívaly léky, které by mohly ovlivnit jejich hormonální hladiny a tak i prenatální hladiny jejich potomků. Jednalo se o 19 skupin léků a dotazovaly se více než 5000 žen. Podíl matek s homosexuálními a bisexuálními potomky tvořil několik procent. U matek homosexuálních mužů byly rozdíly méně výrazné (statisticky na okraji významnosti jen amfetaminové pilulky na hubnutí a gamaglobulin (který byl ale užíván velmi vzácně), u matek lesbických žen ale byly podstatně častější již dříve prokázaný diethylstilbestrol, dále pak amfetaminy a tyreoidální syntetické hormony. Matky homosexuálních dcer také podstatně častěji než ostatní ženy užívaly kterýkoli ze zkouaných léků v prvním trimestru gravidity. Rozdíly v pozdějších letech již nebyly tak výrazné.

Velká pozornost je v poslední době věnována délce prstů, respektive vzájemnému poměru délky ukazováčku a prsteníku. U mužů je poměr druhého prstu ke čtvrtému menší než u žen a předpokládá se, že to souvisí s prenatální androgenizací. Většina studií to potvrdila u homosexuálních žen, délka jejich prstů se tedy spíše blíží mužům. U homosexuálních mužů však byly rozdíly buď podobné jako u homosexuálních žen (a pak by v jejich intrauterinním životě zřejmě docházelo k adekvátní androgenizaci až hyperandrogenizaci), ale ve stejném počtu amerických studií tento fakt neprokázali a délka prstů se blížila ženám (pak by tedy docházelo k hypoandrogenizaci). Některé studie zjistily rozdíly v konfrontaci se změněnou pohlavní identitou v dětství. Další studie naopak u mužů žádné změny v souvislosti se sexuální orientací neprokázaly.
S androgenizací má souviset i síla otoakustických emisí, která je u mužů slabší než i žen. U lesbických žen byly zjištěny intermediární nálezy. U mužů žádné rozdíly zjištěny nebyly.
Martin porovnal antropometrická zjištění na soboru homosexuálních mužů a žen a zjistil, že homosexuální ženy jsou v průměru těžší a muži naopak lehčí než jejich heterosexuální protějšky. Ve výšce se nelišili. Heterosexuální muži a homosexuální ženy však měli delší ruce, nohy a paže, což se vysvětluje vlivem vyšší prenatální androgenizace. 

V další animální studii Roselli zkoumal mozky domestikovaných beranů. 8-10% z nich vykazuje homosexuální preferenci. Zjistil, že ovčí sexuálně dimorfické jádro hypothalamu
Je u heterosexuálních beranů větší a má vyšší hustotu neuronů než u homosexuálních, jejichž jádro je bližší ovcím. Stejně tak hladina aromatázy v těchto jádrech byla u heterosexuálních beranů vyšší.
Martinsová je autorkou psychofyziologické olfaktorické studie. 82 osob po wash out periodě čichalo ke vzorkům potu z podpaží 24 osob různého pohlaví a sexuální orientace. Žádný vzorek nebyl hodnocen kladně, ale nejméně negativně všechny skupiny hodnotily pot heterosexuálních žen. Všechny skupiny hodnotily nejhůře pot homosexuálních mužů s výjimkou stejně orientované skupiny, která jej hodnotila téměř neutrálně. V další olfaktorické studii Savicové ze Švédska mělo 36 osob reagovat na feromony odvozené z androgenu a estrogenu. Jejich reakce v mozku byly registrovány pozitronovou emisní tomografií. Heterosexuální ženy a homosexuální muži měly reakce v hypothalamu po sniffingu androgenového feromonu a homosexuální ženy a heterosexuální muži (slabě i homosexuální muži) na podnět estrogenního feromonu. Satinover ovšem odmítá, že by se jednalo o průkaz biologické podmíněnosti a předpokládá, že může jít o naučené chování. 

Rahman pak ve své studii prostorové orientace zjistil, že homosexuální muži kombinují při určování cesty mužský i ženský prvek. Mužské určení je dané vzdáleností a směrem, ženy spíše zdůrazňují orientační body. Přesto homosexuální muži se v terénu neorientují lépe než heterosexuální, spíše naopak.

Závěrem lze konstatovat, že přibývá podnětných studií, které svědčí pro biologickou podmíněnost sexuální orientaci (zejména v oblasti genetiky). Výsledky jsou leckdy nejednoznačné (digit ratio), ale to by nemělo vést k jejich zpochybňování, spíše k hledání metodických chyb.

Literatura:
Bem DJ: Exotic becomes erotic: interpreting the biological correlates of sexual orientation. Arch Sex Behav. 2000 Dec;29(6):531-48.

Bocklandt S, Horvath S, Vilain E, Hamer DH.: Extreme skewing of X chromosome inactivation in mothers of homosexual men. Hum Genet. 2006 Feb;118(6):691-4.

Camperio-Ciani A, Corna F, Capiluppi C.: Evidence for maternally inherited factors favouring male homosexuality and promoting female fecundity. Proc Biol Sci. 2004 Nov 7;271(1554):2217-21.

Ellis L, Hellberg J: Fetal exposure to prescription drugs and adult sexual orientation. Personality and Individual Differences, Volume 38, (1), Jan 2005, 225-236.

Hu S, Pattatucci AM, Patterson C, Li L, Fulker DW, Cherny SS, Kruglyak L, Hamer DH.: Linkage between sexual orientation and chromosome Xq28 in males but not in females. Nat Genet. 1995 Nov;11(3):248-56.
Martin JT, Nguyen DH: Anthropometric analysis of homosexuals and heterosexuals: implications for early hormone exposure. Horm Behav. 2004 Jan;45(1):31-9.

Martins Y, Preti G, Crabtree CR, Runyan T, Vainius AA, Wysocki CJ.: Preference for human body odors is influenced by gender and sexual orientation. Psychol Sci. 2005 Sep;16(9):694-701.

McFadden D, Pasanen EG: Comparison of the auditory systems of heterosexuals and homosexuals: click-evoked otoacoustic emissions. Proc Natl Acad Sci U S A. 1998 Mar 3;95(5):2709-13.

Mustanski BS, DupreeMG, Nievergelt CM, Bocklandt S, Schork NJ, Hamer DH: A genomewide scan of male sexual orientation. Hum Genet. 2005 Mar;116(4):272-8.

Rahman Q, Wilson GD: Sexual orientation and the 2nd to 4th finger length ratio: evidence for organising effects of sex hormones or developmental instability? Psychoneuroendocrinology. 2003 Apr;28(3):288-303.

Rahman Q, Andersson D, Govier E.: A specific sexual orientation-related difference in navigation strategy.
Behav Neurosci. 2005 Feb;119(1):311-6.

Rice G, Anderson C, Risch N, Ebers G.: Male homosexuality: absence of linkage to microsatellite markers at Xq28. Science. 1999 Apr 23;284(5414):665-7.

Ridley M: Červená královna, Mladá fronta Praha 1999.

Roselli CE, Larkin K, Schrunk JM, Stormshak F.: Sexual partner preference, hypothalamic morphology and aromatase in rams. Physiol Behav. 2004 Nov 15;83(2):233-45.

Sanders AR, Dawood K.: Nature Encyclopedia of Life Sciences. Nature Publishing, 2003 cited in Mustanski BS, DupreeMG, Nievergelt CM, Bocklandt S, Schork NJ, Hamer DH: A genomewide scan of male sexual orientation. Hum Genet. 2005 Mar;116(4):272-8.

Savic I, Berglund H, Lindstrom P: Brain response to putative pheromones in homosexual men. Proc Natl Acad Sci U S A. 2005 May 17;102(20):7356-61.

Stockinger P, Kvitsiani D, Rotkopf S, Tirian L, Dickson BJ.: Neural circuitry that governs Drosophila male courtship behavior. Cell. 2005 Jun 3;121(5):795-807.

Turner WJ: Homosexuality, type 1: an Xq28 phenomenon. Arch Sex Behav. 1995 Apr;24(2):109-34.

Tasker, F.: The sexual identity of young adult sons and daughters of gay fathers. EFS 2004 Abstracts. Sex Relationship Th, 2004 May, 19, suppl. 1, S 122.

www.narth.com

Příspěvek na odborné schůzi sexuologické společnosti Bohnické sexuologické dny 23., 24. 2. 2006.