Cesta mého coming outu byla dlouhá a klikatá. Přinesla mi však i mnoho dobrých životních zkušeností. To ovšem vím až dneska. Přivedla mě například i k „víře v Boha“. Dostal jsem se do výrazně letničně laděného křesťanského společenství „Voda života“, kterou dnes považuji za sektu. Mluvil jsem v jazycích, ve jménu Ježíše Krista jsem uzdravoval a překypoval téměř všemi duchovními obdarováními kterými disponovali první apoštolové. Odevzdaně jsem poslouchal autority a dělal vše, co ostatní tohoto společenství. Účastnil se různých velkých i malých akcí jak u nás tak v zahraničí. Podílel jsem se na evangelizačních akcích ve městech, byl účasten mimo jiné i na několika tzv. „vymýtačkách“ (vymítání zlých démonů), zpíval jsem chvály, a všem vnucoval „Boží lásku“, o které jsem ve skutečnosti nic nevěděl. Pochopitelně, že v očích všech mimo Vodu života jsem byl fanatik, pomatenec a naivní zoufalec honící se za vzdušnými zámky.
Tato část mé životní etapy mě hodně poznamenala. Po zhruba třičtvrtě roce v tomto hurá-společenství jsem pochopil, že všechno je jaksi jinak. Že nic z toho ve skutečnosti nefunguje. Že si ty věci jen namlouvám. Že Bůh, kterému jsem tady uvěřil, není Bohem, který miluje. Byl to Bůh zákonictví, podmínek, zákazů a příkazů, plný pokrytecké lásky.
Přišlo hořké procitnutí, a další převraty. Nakonec zbylo jen velké zklamání, úplná ztráta smyslu života, úvahy o skoncování života (na to jsem ovšem neměl ze strachu, co by mohlo být po smrti, a také jako bych někde uvnitř věděl, že si tím nepomohu, že tudy cesta nevede - asi i ve svém pesimismu dokážu být trochu optimista). Následovalo několikaleté husté depresivní období. Znovu vyplavala na povrch má sexuální orientace, kterou jsem doposud stále odstrkoval do pozadí. Voda života mi slibovala uzdravení. Vlastně mě přesvědčovala o tom, že jsem už uzdraven (pokud jsem za jedno s Kristem, věřím že jsem spasen a vyhýbám se hříchu, není možné, abych trpěl nějakou nemocí. A to jakoukoliv nemocí). Tížila mě samota. Mé sny a touha najít si „partnera“ byli stále silnější. Ovšem to si odporovalo s tím, co je „Bohu milé“.
Přes to všechno jsem po odchodu z Vody života nepřestával hledat víru a Boha. Prožíval jsem něco jako „duchovní absťák“, dá-li se to tak nazvat. Hledal jsem však jiného Boha, než jakého jsem doposud poznal. Byly chvíle, kdy jsem se chtěl na všechno vykašlat, na víru, Boha, církev a všechno s tím spojené, ale cosi ve mě bylo, co mi tuto rezignaci nedovolovalo. Vždy jsem se oklepal, a hledal dál. Navštěvoval jsem různá společenství všemožných církevních denominaci po celé republice: Římsko-katolická církev, Adventisté, Husité, Církev bratrská, Křesťanské společenství, Apoštolská církev a jiné. Některé mi vyhovovali víc, některé míň, a v každém městě jinak. Jenže téměř pokaždé když se najelo na téma „homosexualita“, byl problém. Homosexuální partnerství nepřipadá v úvahu, jedině celibát, nebo adaptace na „hetero“. Nutno dodat, že v tomto období (to mi bylo tak 23/24 let) jsem ještě vlastně žádného homosexuálně orientovaného člověka neznal. Nebo alespoň nikoho, o kom bych to věděl.
Přes doporučení jednoho dobrého přítele (a zároveň nadřízeného v práci), jsem se dostal s žádostí o pomoc v této věci k psycholožce v Chomutově. Ta zřejmě neměla s homosexualy moc velké zkušenosti, tak mě odkázala do Prahy k Prof.Dr. Rabochovi (pokud si pamatuji ono jméno a titul dobře). Po několika sezeních mi doporučil psychoterapeutickou skupinu pod vedením Dr. Weise (nevím zda jméno píši správně). Když jsem jel psychoterapeutickou skupinu navštívit poprvé, u dveří polikliniky na Karlově náměstí v Praze, kde se konala, jsem se otočil a odjel okamžitě zpět do Chomutova. Měl jsem strach ze setkání s jinými homosexuály (co kdyby to byli právě ti úchyláci z veřejných záchodků a vyhlášených parků). Měsíc na to jsem si dodal už odvahy více. A bylo to dobře. Už při mém prvním sezení s touto skupinou jsem pochopil, že gayové jsou normální, obyčejní a slušní lidé, kteří řeší obyčejné všední věci, touží po porozumění, lásce, a sami jsou schopni rozumět a milovat. To bylo pro mne velice důležité zjištění. S tímto obrazem homosexuála jsem už byl schopen se ztotožnit. Ovšem otázka o Božím pohledu na homosexualitu byla stále otevřena.
Na této skupině jsem se setkal mimo jiné i s Davidem Janovským, který mě nasměroval na ekumenické společenství věřících gayů a lesbiček – LOGOS Praha. Neváhal jsem, a pražský Logos brzy navštívil.
Možná popis mé životní cesty až do tohoto místa se může zdát zbytečný. Ale je z mé strany záměrný, i když si uvědomuji, že zde otvírám mimo jiné i své niterní a osobní věci. Ale myslím, že je to důležité pro lepší pochopení toho, co Logos pro mě znamenal, v jakém stavu a v jaké situaci jsem se do Logosu dostal, co jsem v té době prožíval, jak mi pomohl, a následně z jakých pohnutek jsem se rozhodl i k některým aktivitám. Mělo by to pomoci k pochopení toho, že tento článek je popisem subjektivním jednoho člověka, který má svou cestu a své vnímání vycházející z předchozích zkušeností (byť se mohou se zkušenostmi jiných shodovat). Může to také pomoci pochopit i tu věc, že dnes je doba jiná, řeší se v ní jiné otázky a problémy a tudíž i funkce a směřování Logosu je a mělo by být také v mnohém jiné...
Má první návštěva Logosu byla, nevím to přesně, někdy v první polovině devadesátých let. Myslím někdy v roce 1993/94. Nastoupil jsem už do rozjetého vlaku. Skvělé společenství, spousta stejně smýšlejících nových přátel z různých míst republiky, a s některými jsem v kontaktu dodnes. Atmosféra, která zde panovala, byla více než přátelská. Plna porozumění a soucitu. Navštěvoval jsem tenkrát Logos pravidelně, a nenechal si ujít ani jiná mimo-nedělní setkání ať oficiální či neoficiální. Snažil jsem se nechybět ani na sobotních výletech, které povětšinou pořádal Petr Šusta. Mí přátelé z chomutovské Církve bratrské, mi to sice vyvraceli, ale pro mně bylo jakékoliv setkání Logosu a jeho přátel balzámem na duši.
Je to něco, co neumím slovy popsat. Pokaždé jsem se z těchto setkání vracel do Chomutova naplněn hlubokou spokojeností pln euforie, kdy jsem měl obrovskou touhu všechny lidi obejmout, a dát každému alespoň kousek z té vysvobozující radosti. Konečně jsem našel společenství, ve kterém jsem nebyl ve vnitřním rozporu. Konečně jsem našel místo, kde jsem nemusel zastírat tu nevědomou schizofrenní nutnost jako jinde. Konečně jsem našel duchovní autoritu jakou byl bratr Farář Jiří Štorek, který nad pražským Logosem v té době držel nejen duchovní ruku. Díky němu jsem konečně poznal a pochopil Boha, který skutečně člověka miluje, odpouští mu, a bere ho takového, jaký je. Logos mi přinesl nové světlo a naději pro budoucí život. Byl jsem za to nesmírně vděčný, a moc jsem si přál to Logosu nějak opětovat!
V průběhu dalších let mého putování a hledání víry, Boha a toho nejlepšího církevního společenství, jsem nakonec „čirou náhodou“ zakotvil v Českobratrské církvi Evangelické - ČCE. (zajímavé je, že jsem se o ČCE doposud nedozvěděl, a to i přes to, že pražský Logos se scházel a schází právě na půdě této církve).
V chomutovském sboru ČCE jsem našel také spoustu chápajících dobrých přátel a to především u kurátorky Dany Pánkové, jáhna Radka Matušky a administrátorky Jany Tožičkové, která byla farářkou farnosti ČCE v Mostě. Brzy jsem se stal aktivním členem, a s pomocí a podporou nejen těchto tří jsme začali pořádat různé akce s ekumenického charakteru, jako například série besed „Pohled křesťana na...“ kde nechyběly především otázky problematik v křesťanském světě stále tabuizovaných – potraty, eutanazie, drogy, předmanželský sex a pochopitelně i homosexualita atp. Chtěli jsme prostřednictvím odborníků – hostů, tyto často hříchem označené a předem odsouzené jevy člověka prozkoumat blíže. Úspěch to však mělo víceméně jen u samotné ČCE a lidí mimo církev. Křesťané jiných denominací především s fundamentálním smýšlením, byli rozhořčeni, neboť zde neslyšeli to, co slyšet chtěli. Někteří nás začali dokonce považovat za bludaře.
Nenechali jsme se odradit, a pouštěli se do dalších podobných aktivit. Farářku Janu Tožičkovou jsem poznal jako výraznou osobnost, která je velmi otevřená, schopna naslouchat vcítit se do druhého člověka, osobnost, které pochopení a tolerance rozhodně nejsou cizí. Možná to mě přimělo k tomu abych se znovu vrátil k nápadu, který se mě držel už delší dobu - vytvořit zde na severu Čech pobočku pražského Logosu. Nemusel jsem Janu dvakrát pobízet. Okamžitě se jí tento nápad zalíbil.
Nejprve jsme řešili otázku, zda pobočku vytvořit v Chomutově nebo v Mostě. Vyhrál to Most, neboť tam byly lepší technické podmínky a možná se zde očekávalo větší pochopení, otevřenost a podpora staršovstva. Také to bylo na domácí půdě farářky Jany Tožičkové, která lidi z mosteckého sboru ČCE více znala.
Návrh staršovstvu předložila Jana Tožičková, která se spolu se mnou stala hlavním organizátorem jak příprav pro tento projekt, tak i pozdějšího samotného vedení pobočky – Logos Most. Presbyterium - staršovstvo souhlas k vytvoření pobočky nakonec dalo. Jak moc bylo ochotné to přesně nevím. Nejsem členem mosteckého presbyteria tudíž jsem u toho nebyl. Vím jen, že tomu předcházelo spousta opatrných sond, a mnoho individuálních rozhovorů. Samozřejmost to rozhodně nebyla.
Vytvořili jsme letáčky a plakátky s vlastním logem, rozeslali je kam se dalo – různé instituce, rádia, noviny, i regionální televize, plakátovací plochy atp. Reklamní podporu jsme našli také v časopise SOHO, Logos Praha, i jiných zaměřených na gay tématiku. Spojili jsme se také s chomutovským gayklubem Adam, který tu tenkrát byl celkem v rozkvětu, a pořádal pravidelné gay-diskotéky jednou za čtrnáct dní, a i jiné akce. Oslovili jsme též ředitele K-centra Luboše Šlapku, který byl zároveň vedoucím mosteckého gay klubu Sokrates. Proběhlo několik rozhovorů v radiích jak regionálních tak celostátních, a také třičtvrtě hodinový pořad v regionální televizi. Udělali jsme vše, abychom dali o sobě vědět.
Nepočítali jsme s velkou účastí, ani že by od začátku mohl být projeven velký zájem. Věřili jsme jen, že zde na severu i západě Čech jsou lidé, kteří touží po takovém společenství, kde budou mít možnost setkat se s lidmi, kteří řeší stejné či podobné problémy, kde budou mít možnost bez obav nahlas říct, co je trápí, kde najdou porozumění a pomoc v otázkách homosexuality ve vztahu k víře v Boha a k církvi. Byli jsme připraveni i na možnost, že nikdo nepřijde. Jen jsme chtěli, aby lidé věděli, že tady ta možnost je.
První setkání Logosu Most se odehrálo poslední neděli v lednu 1999. Nad naše očekávání přišlo kolem dvaceti pěti možná třiceti lidí - věřících různých vyznání i nevěřících. Přišli lidé z Mostu, Chomutova, ale také z Teplic a z Ústí nad Labem. Postupně přibyli i z Klášterce nad Ohří a Karlových Varů. Měli jsme z toho samozřejmě radost, ale zároveň jsme si uvědomili zodpovědnost, se kterou přišla i pochybnost, zda na to máme, zda jsme připraveni pravidelně dávat dohromady program, který by alespoň trochu uspokojil takovou rozličnou skupinu lidí, a navíc v mezích, které Logos jako křesťanské společenství má. Zda jsme připraveni těmto lidem opravdu pomáhat, zda vůbec máme těmto lidem co dát. Nezbylo, než to prostě zkusit.
Činnost mostecké pobočky se rozjela víceméně po vzoru Logosu pražského. Pravidelná nedělní setkání (každou poslední neděli v měsíci) měla podobně jako v Praze tři části: 1.část – duchovní meditace či pobožnost, 2.část (velice oblíbená) – káva, čaj, občerstvení a hlavně neoficiální „pokec“, 3.část – rozhovor s hostem, řešení nějaké problematiky, nebo tzv. psychohry. Dále se podařilo naší pobočce spolu s chomutovským ADAM klubem zorganizovat i několik výletů, které měly také velký úspěch. Netradiční jistě byla i prázdninová nedělní setkání, která se konala v zahradě Sborového domu ČCE Most, kde hlavním programem bylo grilování a volná zábava. Tato setkání přilákala zase ty, kteří si nepotrpí na vážné povídání nebo nemají tak blízko k církvi a k víře.
Já s Janou Tožičkovou coby organizátoři pobočky Logos Most jsme stále hledaly nové možnosti, jak zaujmout, jak oslovit, jak pomáhat a kudy jít. Lidé na severu Čech byli a jsou jiní než lidé z Prahy. Na severu nikdy nebylo tolik akcí a možností, kde se gayové a lesbičky mohou scházet a poznávat se. Homosexuálové z menších měst zároveň neměli a nemají tak velkou možnost ztratit se v davu. Navíc zde na severu je hrozně malé procento věřících lidí, tudíž i věřících homosexuálů je poskrovnu. Byla potřeba brát ohled i na skutečnost, že od doby, co vznikl Logos v Praze, již uplynulo několik let, během kterých se pohled na homosexualitu v našem státě celkově podstatně posunul k lepšímu.
S mosteckou pobočkou jsme měli dost práce a starostí. Takže to nebylo tak růžové, jak to navenek vypadalo. Velkým problémem byl fakt, že činnost i existence Logosu v Mostě stála pouze na Janě Tožičkové a na mě. Ostatní rádi přijeli, rádi se zúčastnili jak nedělních setkání tak sobotních výletů, ale nikdo se nechtěl podílet na organizaci. Jenže já už byl v té době také dosti vytížen pracovně (loutkoherec loutkové scény Městského divadla v Mostě, a spolupráce s uměleckou agenturu - psaní scénářů, režie, historický šerm aj.) a také studijně (studoval jsem dálkově spec. Pedagogiku pro vězeňskou službu). Též jsem se i nadále podílel aktivně na činnosti farního sboru ČCE v Chomutově. Takže organizaci a všechny ty věci kolem mosteckého Logosu jsem zvládal čím dál hůř.
Po čase jsme chtěli mostecké pobočce Logosu dát více oficiální podobu. To se už psal rok 2000. Jeli jsme do Prahy a zúčastnili se setkání tehdejšího výboru pražského Logosu, s návrhem úprav stanov občanského sdružení Logos Praha, kde by byla zmíněna též existence a správa poboček jiných měst, a abychom tuto věc projednali. Též jsme doufali, že v Praze nabereme nové podněty a síly. I když je pravda, že jsme věděli, že pražský Logos už delší dobu prochází krizí.
Po příjezdu do Prahy, jsme brzy pochopili, že ona krize je mnohem větší, než jsme očekávali. Podobně jako v Mostě – lidé na Logos chodili, ale těch, kteří by se aktivně zapojili, těch nebylo. Přicházeli sice téměř pravidelně, ale sedli si a čekali co se pro ně připravilo. A následně naříkali, že už to není to, co bejvávalo. Podobně jako v Mostě vše stálo na výboru Logosu. Jenže ten už byl vyčerpán, rozhádán, bez invence, síly, energie a chuti pokračovat dál. Byl v troskách.
Pokud si dobře vzpomínám, tehdejší výbor se z velké části skládal už z nových lidí. Z lidí, které jsem moc neznal, nebo jen tak povrchně. Na prvním námi navštíveném setkání pražského Logosu se mluvilo hodně o věcech do kterých jsme s Janou nebyli moc zasvěceni (věci ekonomické, správní, administrační atp. a také něčí rezignace na funkci, též že je spousta členů, ale jen málo těch co přispívají atd.). Atmosféra byla napjatá a zoufalá stejně jako zúčastnění. Nám však šlo jen o vyřízení naší věci ohledně Mostu. Byli jsme vyslyšeni, a návrh o případných úpravách ve stanovách občanského sdružení Logos Praha ohledně poboček byl vzat na vědomí.
Následovala však další setkání pražského výboru Logosu, kam jsme byly s Janou Tožičkovou vždy zváni a vítáni i přesto, že jsme byli z Mostecké pobočky. Nepamatuji se už o jaké konkrétní problémy šlo, ale ona jednání byla stále zoufalejší. Z posledních sil vyřizování záležitostí nejnutnějších a přítomných, a beznadějné výhledy do budoucnosti. Také se tu řešily podobné problémy jako v Mostě: Jiná doba s novými pohledy – hledání nových směrů, možná i nového smyslu Logosu atp. Coming-outová témata byla vyřešená, ohraná, už nezajímavá a tudíž téměř nežádoucí. (V Mostě jsme si těmito tématy ještě chvíli vystačili, ale už to také nebyl žádný výbuch) Co dál? Potřebuje ještě někdo Logos? Splnil Logos už své poslání? Má smysl to ještě táhnout dál? Proč jsou lidi tak neaktivní? Jak je přimět k aktivitě? Je tato pasivita problémem celé naší společnosti? Dá se to nějak řešit? Co ti pasivní členové očekávají, pokud něco očekávají? Jak v takové situaci reprezentovat věřící gay a lesbickou minoritu před okolní společností? A mnoho dalších otázek, na které bylo a je těžké jednotně odpovědět.
Výbor pražského Logosu byl rozdělen na různě smýšlející tábory. Každý tábor měl své představy, své názory a zájmy.Pochopitelně každý tábor byl přesvědčen, že ten druhý to dělá špatně. I když to zřejmě všichni mysleli dobře, neubránili se pomluvám, unáhleným soudům a možná i křivdám. Jak moc hluboké byly rány těchto negativ nemohu posoudit. Ale asi hodně hluboké, neboť pár těch co znám o tom do dnes moc mluvit nechce.
Na mě, a hlavně na Janu Tožičkovou, která se začala po vzoru bratra faráře Jiřího Štorka více angažovat už nejen v Mostě ale i v Praze, se pohlíželo jako na novou krev přinášející nové světlo a novou naději pro budoucnost. Konečně někdo nový, aktivní, nadšený. Padali tu návrhy, aby se naše dvojice stala členem pražského výboru (mám tušení že se tak i stalo, ale nepamatuji se přesně bylo to na mě všechno hrozně zmatené a na rychlo). Následně se Jana Tožičková měla stát předsedou pražského Logosu. (taky si přesně nepamatuji, jak to tenkrát dopadlo). Tato funkce hrozila i mě. Jenže to jsem věděl, že já dělat nemohu. To už by bylo na mě tak velké břemeno, že bych se pod ním dočista ztratil. Že to už je moc velké sousto, které by mě okamžitě udusilo a zadupalo do země. Ne proto, že bych neměl organizační schopnosti, ty mám, ale proto, že jsem neměl dostatek informací a dostatečný přehled o gay komunitě celkově. O tom, jak probíhá Integrace gayů ve společnosti jak u nás, tak ve světě, vlastně jsem se o to nikdy pořádně nezajímal. Co se týče gay komunity, jejich spřízněnců či nepřátel, věděl jsem jen o těch lidech, které jsem znal ze svého okolí, a stejně tak i společenství a organizace. To bylo hlavně jen okolí Chomutova a Mostu odkud jsem pocházel a pocházím. S touto výbavou jsem se necítil dostatečně reprezentativním pro Logos, který v mých očích byl stále něčím velkým, a obsáhlým.
Věděl jsem, že mohu dělat jen to a tolik, na co mám. Byl jsem byl dosti vytížen pracovně. Měl jsem spoustu i jiných aktivit a hlavně rozdělané dálkové studium. Což mi zabíralo velkou část času, síly a energie. V tomto období, i když jsem měl nejhorší část coming-outu dávno za sebou a měl jsem několik let přítele, přicházelo na mě další, jiné osobní krizové období. Jednak duchovní, kdy jsem si řešil některé stále nevyřešené otázky víry, a také (nevím jak to nazvat, tak to nazvu po svém) institucionální, kdy mě iritovali pravidla, řády, točení se kolem ekonomických problémů, omezené postupy k řešení a jiné a jiné záležitosti, které ke každé instituci sice patří, ale skrze které se už kolikrát zapomíná na původní podstatu, důvod či funkci dané instituce. To byl problém, který jsem pociťoval ve své církvi, částečně v pracovním prostředí a teď i v samotném Logosu. Abych mohl nějakým způsobem pražskému Logosu pomoci, vyžadovalo by to z mé strany hodně energie a času. Což jsem neměl. Musel bych se vzdát buďto částečně práce, a nebo úplně studií... Podobně bych dopadl i kdyby se přistoupilo na další z návrhů, totiž že se vedení Logosu jako takového přestěhuje do Mostu.
Pamatuji se, a celkem živě, na jedno nedělní setkání Logosu v té době. Přijel jsem jen tak. Jen se podívat, pozdravit přátele, které jsem rád viděl, poslechnout si něco zajímavého... prostě jen tak, jako každý jiný obyčejný člen. Když se blížila druhá hodina odpolední, kdy jako obvykle začíná první část – duchovní, zjistilo se, že není přítomen nikdo, kdo by toto setkání vedl a organizoval. Byl jsem požádán, zdali bych se tohoto úkolu nezhostil. Neodmítl jsem. Začal jsem se tedy zajímat o to, co je tedy pro dnešek na programu. Vůbec nic, a nikdo nic nevěděl. Nebylo nic připravené ani domluvené. Dohodli jsme se tedy, že zaimprovizuji, a použiji jeden z programů, který jsme měli v Mostě – psychohru. Později se přišlo na to, že dnes nebude přítomen z nějakých osobních či farářských důvodů ani bratr farář Štorek. Nebyl nikdo, kdo by ho zaskočil. I zde jsem podlehl přáním abych se toho ujal. Použil jsem jednu ze svých úvah na biblické téma, které jsem také měl v jednom z programů v Mostě.
Nečekaně jsem se stal pro ono odpoledne hvězdou setkání Logosu. Všichni upřímně a nadšeně děkovali a dávali najevo radost z osvěžení, kterou jim přinesla především psychohra, protože to bylo zřejmě něco nového. Byl jsem vyzdvihován a chválen ve stejné euforii, jakou jsem kdysi prožíval já, když jsem se vracel z pražského Logosu do Chomutova. Jenže tentokrát jsem já prožíval pravý opak. Stísněnost, smutek a trpkost nad situací Logosu Praha. Zoufalost nad tím, že nemám sílu tomu více pomoci. Věděl jsem, že tohle už nechci. Mám dojem, že to byla v té době má poslední návštěva pražského Logosu.......
Ačkoliv jsem se tomu bránil, stejně jsem vyhořel jak papír. Skončil jsem postupně i svou aktivitu v Logose Most. Jana Tožičková sice vydržela trochu déle, a to jak v Praze, tak v Mostě, ale nakonec dopadla stejně. Nebo spíše podobně. Měla ke své rezignaci úplně jiné osobní a pracovní důvody a problémy. Dokonce takové, že opustila i svou farářskou profesi.
Bolestné! Zřejmě pro obě dvě strany jak pro mě (i pro Janu Tožičkovou), tak pro Logos. Ale když se za tímto příběhem otáčím zpátky, vidím velkou zkušenost. Nelituji ničeho! Snad jen toho, že jsem Logosu Praha pomoci v té chvíli skutečně nedokázal. A taky je mi líto, že ten Mostecký nepřežil. Ale asi to tak mělo být...
Dnes se po letech do Logosu opět vracím. Je dobře, že Logos Praha funguje dál! Jsem za to rád! Cením si těch, kteří dokázali v zápřahu s Logosem překonat všechny ty krize. Vím, že to nebylo a doposud není lehké. Dál Logosu fandím! Dál mu přeji šťastný život a dobrý vliv na společnost. V tomto směru jej znovu a rád podpořím jak svým členstvím, tak podle potřeby v rámci svých možností a schopností i jinak. Jen se tím nechci nechat znovu udusit :-)
Autor: Zdeněk Turek, únor 2007
Žádné komentáře:
Okomentovat